Pohleď mi do očí!

Tiché pípnutí. Na obrazovce se rozvine zelený hádek slov, pak další.

„Armádní loď Argus II - nejvyšší priorita - identifikujte se!“

„Betty, osobní člun třídy Koala-A, bez nákladu, jeden člen posádky v hibernaci. Odpovídá autopilot.“

„Identifikuj posádku!“ Dlouhá pomlka.

„Lituji, v centrální paměti informace chybí, hibernátor nepropojen s centrálním systémem.“

„Váš kurz?“

„Neudán.“

„Odkud letíte?“ Pomlka je tentokrát ještě delší.

„Lituji, informace chybí.“

„Přejděte na náš kurz, kontakt v nula plus patnáct hodin...“

...prolínání mlžnými závoji polovědomí, zšeřelé roztmívání a zas upadání do noci, šepoty a slova plující někde vedle ní...

„...vstoupila jsi do mě... když jsem spala, ale já... necítím zlobu...

Matné rozbřesky, nejasně splývavé doteky, ozvěny přelévajícího se prostoru a času.

„Co se se mnou stalo? Kde? Kde jsem?... Jsem?“

„Zabila jsi mě tím, že jsi do mě vstoupila a nebylo už možné tě udržet vevnitř. Jsi se mnou... stále se mnou... stále...“

Z veliké dálky přilétávají závany chóru hlubokých monotónních hlasů, které ji znovu uspávají...

Když se poté probudí, jméno přijde okamžitě: Ellen Ripleyová.

Vzpomínky se vracejí pomaleji. Útržky. Loď. Oheň. Černý lesk.

A pak—

Země.

Prudce se zvedne na lůžku.

Malá místnost se dvěma čtvercovými otvory místo oken a úzkými dveřmi v hliněných zdech. Chladný vzduch proudí dovnitř a ven v nepravidelných nárazech, přináší vzdálené povykující hlasy.

Země... Země? Co je to za iluzi?

Sáhne na kožešinu, kterou je přikrytá, na hrubou zeď, která se drolí. Nahá vyskočí k oknu.

„Aelein ištah.“

Ve dveřích stojí mladá žena a usmívá se. Volný, pískově okrový háv má jen obtočený kolem těla.

Velké oči ji klidně pozorují.

„Aelein... Xhsahra.“ Cizí přízvuk. Lehce se přitom ukloní. „Ištah...“ a série melodických zvuků, připomínajících spíš zvířecí než lidskou řeč.

„Kde jsem? Co to je?“ Rozmáchne se Ellen kolem sebe, míníc tím i závratně nekonečnou zeleň za oknem.

„Matchahrach.“ Slova zní hluboce v ženině hrdle. Vyhlédne přitom z okna a s ještě širším úsměvem opakuje:

„Matcharchach.“

„Kde jsou ostatní? Kde je Callová?“

Žena se jen dívá a usmívá. Pak ukáže na hromádku vedle lůžka a vyjde ven.

„Co to má znamenat? Kde to jsem?“

Za chůze kolem sebe omotává hrubou látku. Prochází kolem nízkých hliněných stavení choulících se na velké skalní terase vysoko nad řekou. Na protější straně se zvedá zvlněný lesní masív táhnoucí se až k dalekému obzoru.

Když se k němu zadívá, zatočí se jí z té nekonečnosti hlava.

Zastaví se, žena zůstane stát kousek od ní pozorujíc její nevěřící oči.

„Co to sakra je?“

Rozpomíná se na všechno, jen na to poslední ne. Jak se sem dostala. Co se stalo po přistání. Pokřik kdesi dole na okamžik utichl a hned se rozbouřil ještě víc.

„Aelein, Aelein!“

Žena jí naznačila rukou, že se to týká jí.

„Aelein,“ ukázala přímo na ni. Pak na sebe:

„Xhsarha.“

Ellen přikývla.

„Xara? Jmenuješ se Xara? Řekni mi, Xaro, kde to jsem?“ Obstoupily je děti, tiché a soustředěné.

„Kde jsem se tu vzala? Odkud? Kde je člun?“

Ukázala k nebi a naznačila padat. Jeden z chlapců vzal kámen, zopakoval její gesto a položil jej na zem.

„Tat!“ ukázal za kopec.

„Tat?“ Ellen natáhla ruku týmž směrem. Chlapec ji chytil za zápěstí a opravil.

„Tat!“

...temná hmota válečné lodi roste za panoramatickými okny, člun se probouzí. Temperuje vnitřní prostory, regeneruje atmosféru.

Žena v hibernátoru však spí dál. Za sklem se ani nepohne.

...přes vodu vedl visutý most, lesem pak vyšlapané stezky. Vedli ji. Děti a Xara.

Xara mlčela, jen oči se jí stále smály. Děti pobíhaly kolem nich a překřikovaly se lidskými i zvířecími hlasy. Jedno jí podalo plod. Ellen se podívala na Xaru.

Ta kývla.

Ellen se zakousla. Exploze chuti ji na okamžik zcela ovládla. Les prořídl, krajina se srovnala.

Člun byl vidět z dálky, z nehybného obrysu se však nedalo nic vyčíst.

Děti vyběhly napřed a otevřely vchod, ještě než ke člunu došla. Chovaly se s naprostou samozřejmostí, jako by jí ukazovaly svůj dům.

Systémy fungovaly, i když mnohé na hranici, mnohé již v nouzovém režimu. Ellen děti vyhnala z pilotních křesel a prošla člun od přídě po záď.

Prohlédla všechny prostory, nikoho nenašla.

Vyvolala paměť černé skříňky. Končila úspěšným přistáním. Pak sumy analýz: nevěřícně je procházela. Žádná města. Žádné vysílače. Žádný provoz na orbitě.

Nic.

Pak ale analýzy atmosféry a vystřízlivění:

enormně bioaktivní! Hodnoty končily za hranicí měřicího rozsahu.

Opuštěná Země nebyla mrtvá.

Byla příliš živá.

Mohli žít ve člunu. Možná rok, dva. Stará herka s neúplnou recyklací odkázaná na vnější zásobování. A s prázdnými nádržemi, s nimiž se nedá odletět.

V pasti.

Oni tři si vzali skafandry. Ochrnutého Nicka nesli.

Robot Callová šla s nimi.

Callová?

Ellen pustila záznam dál.

Nic.

Ještě jednou.

Nic.

Po výstupu ze člunu už černá skříňka neobsahovala jediný použitelný záznam.

Děti suverénně zasedly do pilotních křesel.

Než stačila vykřiknout, holčička položila prsty na panel.

Systém se rozsvítil.

„Fsthatach takrhrhrh!“ zachrčela holčička hrdelním hlasem částečně na Xaru, částečně na ni.

Xara se zasmála:

„Říká, že vám šilhá gonio,“ řekla.

Ellen ztuhla.

„Ty mluvíš?“

„Nemluví o stroji...“

„Kde jsou ostatní?“ Ellen ji chytila za paži. „Kde je Callová?“

Člun se zachvěl, jak holčička nahodila motory.

„Ksakru, co to znamená? Vypni to! Zastav!"

„Aghráí! Sulla!“ křikla jen Xara na děti a otočila se k odchodu.

„Xaro! Mluv zatraceně! Mluv!“

...muži ve skafandrech prohlédli celý člun a poté jej vtáhli do vnitřního doku Arguse II.

Ženu přenesli do karantény i s hibernátorem.

Paměť hibernátoru byla téměř prázdná. Zbylo jediné jméno: "Ellen S. Ripley.“

„Podle oficiálních záznamů je ta žena přes třista let mrtvá. Zemřela na Fioře IV.“

„Fiora IV? Proč tam není víc? Rozluštěte to!“

„Není to tajné, vypadá to jako přemazané vojenským virem.

„Hledejte dál!“

„Pane!“

„Co je? Mluvte!“

„Ta žena není člověk.“

„Robot?“

„Ne. Diagnostika je zmatená, hlásí možnost xenózy.“

„Xenóza? Nebyla Fiora IV uzavřena také kvůli xenóze?“

„Ano, pane. Vetřelec.“

„Má ho v sobě?“

„Ne, pane... Ale některé její tkáně nejsou lidské.“

„Počkejte - je to klon!“

„Pane, Fioru IV navštívila asi před sto lety armádní loď Argus I. Nedlouho potom byla zničena.“

„Argus I,“ řekl Dalton. „Takže odtud pochází.“ Dalton hleděl na spící ženu.

„Spojte mě s Mrakem.“

„...tvoji dva přátelé jsou mrtví.“

Ellen se zastavila.

„Zabila je infekce. Byli zvyklí na sterilní prostředí vašich lodí.“

„A Callová?“

„Nespěchej.“

„Nerozumím ničemu.“

Xara se zastavila a zahleděla se do dálky.

„Matarah,“ vydechla tiše.

Řeka se leskla pod nimi svinutá mezi lesem a skalami, odrážela slunce a nebe, barvy byly syté a čisté.

„Co to znamená?“

„Matarah? Matka...“

„Matka? Ale kde jsou města, letadla, rakety? Kde jsou všichni?“

„Tam, odkud jsi přišla ty. Odvykli.“

„Čemu?“

„Životu.“

„Jak dlouho?“

Xara se na ni podívala.

„Déle, než si myslíš.“

„Jaktože jsem přežila já, proč jsem nezemřela na infekci?“

„Ty? Jsi přece napůl drak.“

Ticho.

„Myslíš vetřelce?“

„Tak.“

„Co to znamená?“

Xara se usmála.

„Pojď, čekají nás.“

„...poslední velitel Arguse I, generál Peres, byl tak trochu dobrodruh, nicméně je zřejmé, že v této věci jednal v souladu se zájmy nejvyšších míst...“

„...bylo velká škoda, co mu stalo. Xenóza vetřelcem se od té doby nikde neobjevila - od Argusu I žádný potvrzený případ.“

„I to...“

„...jste si myslel zcela správně, admirále Daltone.“

„Oficiálně jsme spolu nikdy nemluvili.“

„Budete odkázáni sami na sebe a jestliže se cokoli stane, prohlásíme vás za napadené xenózou a necháme vás zničit.“

...tančili kolem ohňů, oslavovali ji.

Tančila s nimi, smála se.

V hlavě jí přitom znělo Xařino tiché, šeptavé, ale důrazné:

Matarah.

„Líbí se ti tu?“

Xara ji našla procházející nočním lesem plným těžké vlhké vůně.

„Jak se cítíš?“

„Nevím. Nic nechápu.“

„Neptám se tě, jestli chápeš. Dýchej.“

Zkusila to, zatočila se jí hlava.

„Víc!“

Nadechla se víc.

Xara se opřela zády o kmen a zaklonila hlavu, také se zhluboka nadechla.

„Chceš vědět, kde je Callová?“

„Kde?“

„Tady.“

Ellen se rozhlédla.

„Kde tady?“

„Všude.“

Xara zvedla hlavu.

„Kóóól! Tá sí, tá sí, Kól!“

Větve nad její hlavou se pohnuly, sklonily se níž.

Ozvalo se tiché zaškrábání, písknutí a na rameni jí seděl malý stín - veverka.

Xara vzala zvíře do dlaní.

"Callová se napojila.“

„Na co?“

Xara rozevřela ruce kolem sebe.

„Na tohle.“

Ellen se točila hlava

"To je z toho dýchání, také se napojuješ."

„Proč jsem tady? Prosím, proč? Co se to děje?“

Vydechla zoufale Elen.

„...nebudeme ji vůbec probouzet, jen otevřeme hibernátor a odebereme materiál.“

„To ji zabije.“

„To se samozřejmě může stát.“

„Jestli je infikovaná, nechci ji vzhůru.“

„Pane, manuální ovládání je zničené, zkusíme se napojit na vnitřní kompjútr... není to unifikovaný typ... Nějaké androidické obvody.“

„Pozor, oživlo to! Spouští dehibernaci!“

„Poplach! Vyklidit prostor! Okamžitě uzavřít!“

„Bylo to tak nachystané, pane, nemohu za to.“

„Může to být past, pane, měli bychom ji okamžitě zničit.“

„Jste voják nebo srab?! Co budete dělat, až uvidíte opravdového vetřelce? Je tam jedna spící ženská.“

„Od vetřelce vím, co čekat, pane.“

„Pane, ty androidické elementy v hibernátoru pocházejí z androida druhé generace jménem Callová.“

Dalton se otočil.

„Ona byla také na Argusu.“

„...nerozpustila se tak docela. Napojila se. Callová.“

Xara ji vedla dál do lesa, tma houstla, ale ona šla stále jistě, chvílemi jí pomáhala pevně ji držíc za ruku.

Úzká roklina byla úplně černá, po jejím kamenitém dně tekl potůček a čvachtal jim pod nohama.

„Pozor na hlavu!“

Protáhly se do jakési díry, z jejíhož stropu čněly šlahouny kořenů.

„Kól, ištah!“

Před nimi vzplanulo bledé světlo.

Když jí Xara uhnula z výhledu, Ellen vykřikla.

Callová visela před nimi v nevelkém výklenku vpletená do kořenů prorůstajících stěnami.

Spleť šlahounů vrůstala ze všech stran do nahého těla androidky.

„...android? Nechte to prohlédnout Otce, možná se mu podaří rekonstruovat něco z paměti...“

„Jak je na tom ta ženská? Dejte ji na obrazovku!“

„Probouzí se velmi rychle, už by mohla reagovat.“

„Dobrá, zkusím na ni promluvit, přepojte mě.“

„Můžete, pane.“

„Ripleyová, slyšíte mě?... Ripleyová?...“

„Slyší vás, ale reakce jsou nevýrazné.“

„Ripleyová... Ellen! Byla jste dlouhou dobu v hibernaci, vzpomínáte si?“

„Pane, reakce je silnější. Pohnula se.“

„Dobré ráno, Ellen. Jak se cítíte...“

Odpověď byla nečekaná.

Spící holografická tvář vznášející se v čele velícího sálu náhle otevřela oči a pohlédla přímo na ně.

„Děkuji za optání, admirále Daltone, nikdy jsem se necítila lépe.“

Hlas zazněl ze všech reproduktorů, mohutný a zesílený, podbarvený standardním témbrem palubních mozků.

Na můstku se nikdo nepohnul. Jen hysterický úprk neurolinků vydávájících zběsilé příkazy.

„Všechno se zdá v pořádku, pane. Síť nic nehlásí.“

„Promluvila na Otcově kanálu.“

„Někdo dal Otci příkaz.“

„Nikdo z posádky to nebyl.“

Tvář je pobaveně pozorovala.

„Pane! Otec ztratil síťovou prioritu. Někdo je nad ním.“

Žena v hibernátoru se posadila a její nadživotní tvář se na ně zářivě usmála.

„Vítám vás na své lodi, admirále Daltone.“

„...Ištah, Ellen, ráda tě vidím.“

„Jsi v pořádku, Callová?“

„Nikdy mi nebylo lépe...“

Chtěla se k ní vrhnout, ale Xara ji zadržela.

„Opatrně, potrháš vlákna!“ Jemné sítiny mycelia nebyly v šeru zřetelné.

„Callová! Řekni mi, co se děje! Vysvětli mi to. Byli jsme tam a najednou... co je tohle?“

„Sama to teprve začínám chápat... Jsem... spojená s lesem...“

„Jak?“

Dlouhá pauza.

„Je to složité... já... já vlastně nevím.“

Ellen se na ni podívala. Callová se usmála.

"Já nevím. Zdá se, že jsme hodně nevěděli i před tím. Mnoho věcí jsme udělali špatně, Ripleyová. To s vetřelcem například...“

„Stačí, Callová,“ zastavila ji Xara a vzala Ellen za ruku. „Ještě ne.“

vedla Ellen ven z jeskyně.

Tma byla ještě hustší.

Callová za nimi volala:

„Neboj se, Ellen!“

Celý les kolem šuměl a zvučel hlasy a natahoval k nim své ruce.

„Co jsme udělali špatně? Mluví divně, proč mě táhneš pryč? Bože, chápu to čím dál míň!“

„...výborná práce, Callová! Kde je posádka?“

„Stopadesát dva osob v hibernaci a v ubikacích je pod kontrolou.“

„Patnáct osob na velitelské palubě je částečně ozbrojeno.“

„Devětadvacet ozbrojených osob lze pacifikovat s určitým rizikem ublížení.“

„Pane, něco takového je naprosto nemožné...“

„Pane, vidím vstupy do sítě.“

„Nejdou ale zevnitř.“

Dalton se k němu otočil.

„Cože?“

"Vstupy do sítě - zvenku.“

„V pořádku, Callová, s tou pacifikací počkej... Admirále!“

„Zadejte kód nejvyšší nouze! Zkoušejte vyvolat Otce!“

„Pane, kódy jsou změněny.“

„Otec je mrtev, udělala jsem z něj modul třetí kategorie.“

Krátká pauza.

„Můžete mi říkat mami.“

Hlas znějící ze všech stran se smál.

„Slyšíte, Daltone? Callová má vaši loď pod kontrolou. Takže mě nejdřív vyslechněte. Chcete vetřelce? Já také. Pomozte mi a já pomohu vám.“

„Toto je vojenská loď, Ripleyová. To, co děláte, bude každý jednoznačně kvalifikovat jako teroristický útok a jak jistě dobře víte, armáda s teroristy nevyjednává.“

„Přesně tak, takže jste rukojmí, nikoli armáda. Jednáte za sto devadesát šest lidí na téhle lodi.“

Dalton mlčel.

„Podívejte, Daltone, o vetřelcích toho vím zdaleka nejvíc.“

„Co když odmítneme?“

Ripleyová se usmála.

„Osprchuji se a hned jsem u vás.“

Obraz zhasl.

...znovu tančili.

Tentokrát bylo ohňů třikrát víc a písně zněly kvílivě a zlověstně. Gradovaly po celý večer a černé a rudé masky křivily zubatá ústa do ironických úšklebků.

V nejdivočejším reji se pak celá vesnice odebrala do skal nad osadou, do svatyně ukryté hluboko v labyrintu chodeb.

Obrovitá černá socha vtesaná do stěny dómu v sobě neměla téměř nic lidského, přesto v ní Elen vnímala něco...

"To je vaše bohyně?“

Xara přikývla: "Matarah."

„Vypadá jako něco, před čím byste měli utíkat.“

Xara se usmála.

"Ano, dává i bere.“

Ellen pohlédla vzhůru k černé tváři.

„Vypadá jako smrt.“

„...střelba na dvanácté palubě. Devětadvacet osob se snaží dostat do spojovacího sektoru.“

„Rozhodni se rychle, Ripleyová, dlouho je neudržím.“

„Admirále, zastavte je!“

„Vědí, že jsem pod nátlakem. Jednají na vlastní pěst. Zabijete je?“

„Ne.“

Dalton se na hologram zadíval.

„Neříkají si o to snad?“

„Nechci je zabít. Callová, slyší mě?“

„Slyší všechno.“

„Dobrá tedy. Jen poslouchejte: Všichni jste nakažení.“

Dlouhé ticho.

„Vetřelcem.“

...temnota je všude kolem nás... Je venku. Je v nás.“

Xara stála vedle ní před černou Matkou.

„A pokaždé, když ji od sebe odřízneš, něco zůstane na druhé straně.““

Ellen k ní prudce otočila hlavu.

„Co?“

Xara ukázala k soše.

„To, čeho se nejvíc bojíš.“

„A ty ses s ní setkala.“

„S kým?“

„S temnotou.“

„Mluvíš o vetřelci?“

„Nejspíš ano.“

"Vstoupil do tebe, když jsi spala.““

Ellen ztuhla.

„Dost.“

„Nosila jsi ho.“

„Dost.“

„A potom jsi nosila dalšího.“

„Řekla jsem dost!“

Ticho v dómu zesílilo.

Xara se na ni dívala.

„Zabila jsi oba.“

Ellen ji udeřila.

Rána ale nedopadla, naopak Elen se zatmělo před očima, jak Xara stiskla její ruku neuvěřitelnou silou.

„Proč mi to říkáš?“ zasípala.

„Protože se s ní setkáš znovu. Protože ještě nejsi hotová.“

Elen se podlomila kolena bolestí.

"Protože ještě bojuješ."

„Dát? Vetřelci?“

Xara neodpověděla.

„Můžeš s ním sebevíc bojovat, ale nikdy se ho nezbavíš.“

„Zabila jsem ho. Všechny. Už není!“

„Kdybys ho opravdu zabila, byla bys mrtvá.“

Ellen se zarazila.

„Nosíš ho stále s sebou.“

„Najdi ho. Nebo si zase on najde tebe!“

[NOVÝ TEXT] „„Najdi ho dřív, než on najde tebe.““

Xara vzala Elleninu ruku a zvedla ji.

Světlo posvátného ohně na ni dopadlo a zalesklo se na úzkých, ostrých černajících se nehtech tolik už podobných drápům.

[DRAMATURGIE: To je odpověď. Nechat ji vizuální. Žádné další vysvětlování. Ellen se skutečně mění.]

„...co jste si od toho slibovala? Loď vetřelců?“

Posádka byla na pokraji paniky.

Černající kůže, mohutnící vystupující kosti, narůstající agresivita...

[EDITOR: Tohle je výborný materiál a v originále je odbyté shrnutím. Rozšířil bych ho o JEDEN konkrétní detail, ne o celou akční scénu.]

[NOVÝ TEXT] „Jeden z mužů si tiskl ruce pod pažemi. Když je konečně vytáhl, nehty už nebyly průsvitné.“

„Rozstřílejí nás pěkně z dálky, abysme jim nezasvinili štíty! Ani hymnu nám nedají zahrát!“

„Ne, to ne. Poslouchejte mě chvíli! Sedněte na zadky a poslouchejte!“

„To, že jsem zase tady, neměl nikdo původně v úmyslu. Vědci z Arguse I se nejprve snažili izolovat ze vzorku mé krve čistou vetřelčí DNA. Jenže se jim to nepodařilo. Byl to omyl, byla tam. Jenže oni přišli k zajímavému závěru, který je v dalším snažení zastavil.

[PŘESUNOUT: podrobnou historii Argusu I do samostatné porady / laboratorního záznamu, pokud ji chceme zachovat. V krizové scéně by nikdo neposlouchal pětiminutovou genetickou přednášku.]

[NOVÝ TEXT] „„Na Argusu I udělali jednu chybu,“ řekla Ripleyová. „Mysleli si, že vetřelec je to, co vám vyskočí z hrudníku.““

„A není?“

„Ne.“

[NOVÝ TEXT] „„To je jen nejrychlejší způsob.““

„Zjistili, že vetřelec nejen, že potřebuje hostitele, ale on dokonce staví na jeho DNA! Při zahnízdění infikuje hostitelský organismus virem, který prakticky jen přestrukturuje DNA hostitele a vetřelec je tady.“

[NOVÝ TEXT] „„Nejdřív vás přepíše.““

Nikdo nepromluvil.

„Virus?“

Ripleyová přikývla.

[NOVÝ TEXT] „„Tak jednoduchý, že ho běžné senzory skoro nevidí.““

„Na Argusu I byli dokonce blízko tvrzení, že to je hlavní způsob vetřelcova rozmnožování - rozbíjí hostitelskou DNA a jakoby ji formátoval na vlastní. Z některých výsledků také vyplývalo, že kdyby lidé nakažení vetřelcem přežili, rodili by se jim vetřelci. Působení je však postupné a také značná druhová inkompatibilita - vzdálenost obou DNA - způsobuje, že proces je pomalý. Zřejmě proto používá vetřelec ještě onu rychlou cestu, kterou právě známe - královna pomocí larev zanese do těla hostitele svůj vlastní klon. Ten je většinou geneticky sterilizovaný - tedy jenom dělnice - a připravuje podmínky pro novou generaci vetřelců vzniklých z čerstvé DNA hostitelů...

[PŘESUNOUT: Tohle může existovat jako technická příloha světa, laboratorní zápis nebo pozdější dialog s doktorem. V hlavní dramatické ose je toho moc.]

„Jak dlouho?“

„Co?“

„Jak dlouho trvá, než nás to přepíše?“

Ripleyová se podívala na jeho ruce.

[NOVÝ TEXT] „„U vás?““

Pauza.

[NOVÝ TEXT] „„Už to začalo.““

„Jak už jsem ale řekla v mé krvi - či mám-li říkat v krvi mé matky - z Fiory IV se vetřelčí DNA vyskytovala i samostatně - to byl ten malý, kterého mi vyndali. Tu v sobě již nemám, proto by mé další klonování bylo k ničemu, ale onen virus v sobě mám stále...“

„Počkejte.“

Dalton vstal.

„Podle toho, co říkáte, byste už měla být proměněná ve vetřelce.“

Ripleyová se na něj podívala.

„Přesně to se vám snažím říct.“

[DRAMATURGIE: Tohle je perfektní konec scény. V originále funguje velmi dobře. Po výrazném zkrácení předchozího výkladu dokonce udeří mnohem víc.]

...utíkala lesem, padala, vstávala, chytala se kmenů a větví.

„Callová, k čertu Callová!“

„Měli jsme zabít sebe, ne jeho! Zatraceně!“

[NOVÝ TEXT] „„Měla jsem umřít.““

Utíkala, padala, bezmocně bila pěstmi do vlhké země.

„Jak mám zemřít, abych zemřela? K čertu!“

[EDITOR: Tohle bych ponechal. Je to krásně vyšinutá formulace a přesně patří tomuhle textu. Neuhlazovat.]

Někde blízko zaslechla hlasy, zvuky, tiché kvílení sirén.

Aniž by chtěla, dostala se k roklině s jeskyní.

Zvedla se.

Z jeskyně vycházelo bledé světlo.

„On je smrt, Ripleyová.“

Callové hlas přicházel ze tmy.

„A té se smrtí nezbavíš.“

„Přečetla jsem si záznamy z Arguse I. Víš, že jsme měli vetřelce všichni v sobě? Šíří kolem sebe virus, kterým dokáže změnit každou dostatečně komplikovanou živou formu sám v sebe. Žádné senzory ho nezaznamenaly, protože je nesmírně jednoduchý - geniální...“

[NOVÝ TEXT] „„Měla jsi pravdu.““

„V čem?“

[NOVÝ TEXT] „„Byl v nás všech.““

Kořeny objímající a pronikající Callovou zesílily.

Její tělo se již začínalo trhat.

„Takže jsem ho přinesla i sem?“

„Ano.“

„Proboha...“

„Ne, neboj se.“

„Na zdejší poměry je příliš pomalý - odchylky, které stačí způsobit, jsou mezitím již několikrát opraveny. Život tu má přílišnou převahu.“

[NOVÝ TEXT] „„Tady nestačí.““

„Co nestačí?“

[NOVÝ TEXT] „„Je příliš pomalý.““

Ellen se rozhlédla po kořenech.

„Co ho zastavuje?“

Callová se usmála.

[NOVÝ TEXT] „„Všechno.““

[PŘESUNOUT: Myšlenku, že extrémní biodiverzita průběžně opravuje vetřelčí zásahy, bych zachoval, ale později ji může formulovat vědec na Argusu. Tady je silnější Callové prosté „všechno“.]

„Co já? Šířím ho?“

„Ano.“

„ale jak říkám, tím se netrap.“

Ellen sklopila oči k rukám.

„Musím zemřít!“

„Naopak.“

Callová se napjala v kořenech.

„Musíš žít.“

„Proč?“

[NOVÝ TEXT] „„Protože v tobě se zastavil.““

Ellen zvedla hlavu.

[NOVÝ TEXT] „„Nevím proč.““

[DRAMATURGIE: Tady je podle mě zásadní změna. Callová NESMÍ znát mechanismus. Má pouze empirický fakt: Ellen se mění a zároveň dokáže změnu vracet. Tím vzniká opravdová otázka a pozdější experiment není pseudovědecká poučka, ale hazard.]

„...takže vy jste dokázala ten virus zastavit? Jak?“

„Nevím.“

„I když se jedná o relativně pomalý proces, měla bych už dávno mít dvě řady zubů a slintat tu po vás - a to je to zvláštní - proces lze zastavit. Bohužel vám nemohu říct víc, protože víc nevím. Jedinou pokusnou osobou, jež byla k dispozici, jsem já... a nyní vy...“

[NOVÝ TEXT] „„Jen vím, že se to stalo.““

„Jste si vůbec jistá, že se vám to podařilo?“

Ripleyová položila ruce na stůl.

Nehty byly opět lidské.

[NOVÝ TEXT] „„Ano.““

„Je to definitivní?“

„Ne.“

„Tak co jste vlastně dokázala?“

[NOVÝ TEXT] „„Říct mu ne.““

Ellen se zarazila nad vlastními slovy.

[PŘESUNOUT: Později zjistí, že právě „ne“ je špatně — že skutečné řešení je integrace, nikoli odpor. Tím si připravíme krásnou vnitřní korekci motivu.]

„Ne, to, co se podařilo mně, není definitivní. Minimálně stále přenáším virus.“

[NOVÝ TEXT] „„Ale pořád ho nosím.““

„A pořád ho šíříte.“

„Ano.“

„Takže jsme pořád mrtví.“

„Ne.“

Ripleyová se rozhlédla po místnosti.

[NOVÝ TEXT] „„Jste živí.““

„Prozatím.“

[NOVÝ TEXT] „„To bude muset stačit.““

„A jak to vůbec vypadá?“

„Jde o psychosomatický proces v tom nejvlastnějším slova smyslu. Je obecně známé, že psychické procesy plynule přecházejí ve fyzické. Jako vojáci, jste se všichni museli ve výcviku setkat s metodou biofeedback. Armáda se údajně pokoušela ovlivnit touto metodou přímo DNA. Výsledky byly samozřejmě tajné, leč právě vysoký stupeň utajení říká mnohé.“

[EDITOR: Celý biofeedbackový argument škrtám. Tohle je přesně pasáž, kde text chce čtenáře přesvědčit, že jeho metafyzika je vlastně tvrdá věda, a tím jí paradoxně ubližuje.]

„A já na sobě proces zastavení také vyzkoušela celkem úspěšně.“

„Teď já chci vetřelce a vy se jimi zase nechcete stát. Já pomohu vám, vy mě. Vy budete proměnu zastavovat, zatímco já se pokusím pomocí stejné metody soustředit vetřelčí DNA do jednoho vajíčka a pomocí partenogeneze stvořit nového jedince...“

[PŘESUNOUT: samotný plán zachovat, ale musí vzniknout jako Ripleyové riskantní intuice až PO společném pokusu posádky proměnu zastavit. Teď ho oznamuje příliš hotový.]

„Co tedy máme dělat?“

Ripleyová chvíli neodpovídala.

[NOVÝ TEXT] „„To co já.““

„A co jste dělala vy?“

Střih.

...nesmíš se na ničem zastavit.

Život je proud, ve kterém je všechno. Jen jestliže všechno proudí, žijeme. A jen život je lékem na smrt, na temnotu. Cokoli odmítnout je ale jako bránit proudu, jako zemřít.

[NOVÝ TEXT] „„Dýchej.““

Xara seděla před ní.

„Dýchám.“

„Ne.“

[NOVÝ TEXT] „„Bráníš se.““

„Čemu?“

Xara pokrčila rameny.

[NOVÝ TEXT] „„Všemu.““

„Zkus to - všechno v sobě rozproudit, vyčisti skrytá zákoutí, ve kterých voda stojí a hnije! Rozdýchej je, dýchej co nejhlouběji! Nepřestávej!“

[NOVÝ TEXT] „„Tak přestaň.““

„Co mám přestat?“

[NOVÝ TEXT] „„Říkat ne.““

[DRAMATURGIE: Tohle je podle mě podstatně čistší osa celé novely: Ellen celý život říká vetřelci NE. Xara ji nenaučí „meditací modifikovat DNA“; donutí ji přestat stavět hranici mezi tím, co přijímá jako sebe, a tím, co odmítá. Biologický účinek zůstane záhadný.]

Seděla na skále vysoko nad řekou.

Seděla den a noc.

Plakala, křičela, smála se.

Den a noc a pak další.

[NOVÝ TEXT] „Druhý den se jí nehty přestaly černat.“

Tančila vysoko nad řekou s očima plnýma slz smíchu a pláče.

Tři noci a den tančila a

Ruce jí zase změkly a zvláčněly.

[EDITOR: Tady je fyzický důkaz. Stačí. Nevysvětlovat mechanismus.]

„...je to teď na tobě, Callová!“

Ticho a tma.

Osamělá světélka kajut jako plaménky svic uprostřed noci.

V nich každý sám se svojí... co se to prodírá mojí kůží na povrch, co je - co jsem - tam uvnitř? Co černé, mrazivé, svíravé? Co tak cizí a přesto tak mé, že nejde utéci, nejde to zabít, aniž bych ne... zemřel já...

[NOVÝ TEXT] „V každé kajutě jeden člověk. Sám se svým tělem.“

[NOVÝ TEXT] „A s něčím, co už nedokázal bezpečně nazvat cizím.“

„Proč na to nejsou pilulky...“

„Bojím se, co když se to nepodaří...“

„Otče náš, jenž jsi na nebesích...“

„Je to past! Rozstrkala nás do kajut a zavřela! Budeme tu jako chovná zvěř!“

„Admirále, zrušte to! Vlezeme všichni do hibernace a pojedeme domů!“

„Mlčte už!“

„Nenávidím vás všechny!“

„Ripleyová, věřím ti!“

[DRAMATURGIE: Tohle bych naopak téměř celé nechal. Polyfonie hlasů funguje dobře. Jen před ní není potřeba vysvětlit, co všichni cítí; jejich repliky to udělají samy.]

„Všechny systémy v pořádku, loď plně v automatickém režimu. Přeji šťastnou cestu. Předpokládaný další kontakt v nula plus stotřicet hodin...“

Není živoucí tvář, která není tváří dítěte, není živá ta tvář, jež nemá slzy, jež nemá smích. Kam se poděly tvrdé tváře kosmických mariňáků, když loď potemněla a když do jejich samot nahlédl chlad venkovní noci?

[PŘESUNOUT: Tahle lyrická pasáž není špatná, ale přichází před konkrétními výkřiky, které jsou silnější. Některé obrazy bych případně recykloval později při porodu.]

A zbraně jsou k ničemu, když se v temném zákoutí mysli zalesknou dvojité řady zubů, když je člověk cítí až na kůži a pod ní. Když se nahé tělo zmítá v drápech vlastních fantómů, zborcené potem a zalité vlastní krví, kterou kdy prolilo jiným.

„Proboha, Ripleyová!“

„Matko, ááá.“

„Bolí to, bolí to, bolí!“

„Néééé!“

A Ellen seděla sama.

[NOVÝ TEXT] „„Ne.““

Zarazila se.

[NOVÝ TEXT] „To slovo už jí znělo cize.“

Ale ty ničemu nesmíš říct ne. A já už ti neříkám ne. Naopak tě volám. Čekám a má náruč i můj klín jsou ti otevřené. Ano - měl jsi tak lidské oči. Promiň mi, promiň. Odpouštím ti...

[PŘESUNOUT: Motiv lidských očí dítěte je zásadní, ale sem bych ho vrátil jen jako velmi krátký obraz.]

[NOVÝ TEXT] „Vzpomněla si na jeho oči.“

[NOVÝ TEXT] „Lidské.“

Ellen zavřela oči.

[NOVÝ TEXT] „„Pojď.““

A chlad noci se mění v chvějivé teplo hluboko uvnitř, co mělo být mrtvé, ožívá...

[NOVÝ TEXT] „Něco hluboko v těle odpovědělo.“

„Bože...“

„Ripleyová, podařilo se to! Slyšíš mě, podařilo se to!“

„Páni, nikdy bych nevěřil, že budu mít takovou radost z toho, že jsem člověk.“

„Děkuju ti, dobrý bože.“

„Doufám, že za tohle se už nebudu muset celý život modlit.“

[EDITOR: Jeden vtip po takové scéně stačí. Dva už srážejí napětí.]

„Ellen, jak se cítíš? Podle přístrojů jsi v pořádku.“

Ticho.

„Ellen?“

Ripleyová otevřela oči.

[NOVÝ TEXT] „„Ještě ne.““

„Co?“

Ellen si položila ruku na břicho.

[NOVÝ TEXT] „„Ještě jsme neskončili.““

[DRAMATURGIE: TADY teprve vznikne plán vytvořit vetřelce. Ne před experimentem. Ripleyová právě zjistila, že místo odporu může změnu usměrnit. Teď udělá nebezpečný myšlenkový skok.]

„Co děláš?“

„Callová?“

„Ano?“

„Dokážeš sledovat změny v jednotlivých tkáních?“

„Ano.“

„I v pohlavních buňkách?“

Pauza.

[NOVÝ TEXT] „„Ellen...““

„Odpověz.“

„Ano.“

Ripleyová se podívala na Daltona.

[NOVÝ TEXT] „„Vy chcete vetřelce.““

Dalton nic neřekl.

[NOVÝ TEXT] „„Já taky.““

„Po tomhle všem?“

[NOVÝ TEXT] „„Právě po tomhle.““

„Co chcete udělat?“

Ellen stále držela dlaň na břiše.

[NOVÝ TEXT] „„Nevím, jestli to půjde.““

„Co?“

[NOVÝ TEXT] „„Přestat ho měnit ve mě.““

Ticho.

[NOVÝ TEXT] „„A začít měnit mě v něj jen na jednom místě.““

Dalton zbledl.

„Ripleyová...“

[NOVÝ TEXT] „„Jedno vajíčko.““

„Vy jste se zbláznila.“

[NOVÝ TEXT] „„To je možné.““

„A co z toho chcete vypěstovat?“

Ripleyová se na něj podívala.

[NOVÝ TEXT] „„Jeho.““

[EDITOR: Tady bych teprve vložil technickou vědeckou scénu, ale velmi krátkou. Doktor a Callová mohou potvrdit, že se děje něco, co neumějí vysvětlit. Ne dokazovat, že to je rozumné.]

„Ellen, jak se cítíš? Podle přístrojů jsi v pořádku.“

„Co posádka?“

„Tři muži a jedna žena mrtví.“

Ellen sklopila oči.

„Co se stalo?“

„Nedokázali to. Přeměna u nich pokročila příliš daleko.“

Pauza.

„Použila jsem nervový plyn.“

Ellen zavřela oči.

„Myslela jsem, že to bude horší.“

[NOVÝ TEXT] „„Čtyři.““

„Ano.“

[NOVÝ TEXT] „„Čtyři kvůli mně.““

„Kvůli viru.“

Ellen otevřela oči.

[NOVÝ TEXT] „„Virus jsem sem pustila já.““

[DRAMATURGIE: Ripleyová potřebuje mít cenu za svůj experiment na svědomí. Jinak ji text příliš rychle morálně omilostní.]

„Dobré ráno, admirále.“

„Rád jsem se ho dožil. Co pro nás máte dalšího?“

Ripleyová se podívala na doktora.

„Inkubátor je připraven?“

„Ano.“

„Magnetická klec?“

„Dokončujeme ji.“

„Dejte sebe a své lidi co nejdřív zase do provozu. Měli byste brzy dokončit magnetickou klec.“

[NOVÝ TEXT] „„Tak ji dokončete.““

„K čemu přesně?“

Ripleyová se podívala dolů.

[NOVÝ TEXT] „„Pro případ, že jsem se spletla.““

...ještě nedýchá.

ještě snad ani neví, že je. Ale je. Malé klíčící semínko mé smrti... které jsem věnovala celý život...

[NOVÝ TEXT] „Ještě neví, že je.“

[NOVÝ TEXT] „Ale je.“

„Měla jste někdy děti?“

„Jeden potrat.“

„Umělý?“

„Samozřejmě, doktore.“

„Nechtěl jsem se vás dotknout, Ellen. Víte tedy, o co jde. Nebojte se, přestože jsme armádní loď...“

[NOVÝ TEXT] „Doktor přikývl a dál už se neptal.“

[EDITOR: Nechat ticho. Informace o potratu sama vytvoří paralelu. Není potřeba ji vysvětlovat.]

„Ellen?“

„Ano, Callová?“

„Já... nejsem si jistá.“

Ellen zvedla hlavu.

„Čím?“

„V síti dochází k drobným jevům.“

„které myslím souvisí...“

„Se mnou?“

„Myslím.“

„Jakým jevům?“

Callová chvíli neodpovídala.

[NOVÝ TEXT] „„Věci se dějí těsně předtím, než je chceš.““

„To nedává smysl.“

[NOVÝ TEXT] „„Já vím.““

„Víš, jak se tomu říká - synchronicity.“

„Náhody?“

„Nevím, ano. Nemohu to dokázat, ale ty korelace jsou nápadné.“

[EDITOR: Pojem „synchronicity“ bych zatím nejmenoval. Callová má být právě fascinující tím, že něco registruje, ale neumí to kategorizovat.]

„Na androida mluvíš zatraceně lidsky.“

„Bojím se o tebe, Ellen.“

Ellen si položila dlaň na břicho.

[NOVÝ TEXT] „Něco zevnitř sotva postřehnutelně odpovědělo.“

„Neboj.“

[NOVÝ TEXT] „„Já se taky bojím.““

/////////////

„Ne, neboj se. Já to... také to cítím.“

Nejsi má smrt, co bych byla bez tebe? Patříme k sobě, vždy jsme patřili...

[PŘESUNOUT: Tuhle definitivní formulaci „patříme k sobě“ až mnohem později. Ellen je teď ještě příliš brzy smířená. Potřebujeme ambivalenci.]

„Děje se něco, Ellen?“

„Nic vážného, doktore.“

Ellen zůstala chvíli nehybně ležet.

[NOVÝ TEXT] „Něco se pod její dlaní pohnulo.“

Doktor se podíval na monitor.

„Jen to zrušte, on chce zůstat se mnou.“

„Kdo... Ellen, to nemyslíte vážně...“

„Žádný inkubátor.“

Pauza.

„Nechám si ho.“

[DRAMATURGIE: Tohle je zásadní rozhodnutí a v originále přijde skoro mimochodem. Potřebuje prostor. Klidně konec kapitoly / střih.]

...tiché cinknutí oznamující návštěvníka splynulo s tóny varhan znějícími ztemnělým prostorem.

Trvalo chvíli než se tři hradby dvojitých bezpečnostních dveří pootevíraly a zase uzavřely.

I ony byly tiché a jakoby unylé.

[NOVÝ TEXT] „Dalton zůstal chvíli stát za posledními dveřmi.“

„Dobrý večer... zase mu čtete Bibli?“

„Ach, sám admirál přišel potěšit osamělou ženu...“

„Při vojenských předpisech hrozně kope.“

[EDITOR: Ten vtip je roztomilý, ale už teď příliš domestikuje plod. Ještě chvíli bych držel nejistotu.]

„Říkejte mi prosím Nugget nebo jen Nag...“

„Ne.“

Dalton povytáhl obočí.

[NOVÝ TEXT] „„Dokud velíte lodi, budete admirál.““

„Dobře.“

„Nechápu vás, Ripleyová. Půl života s nimi bojujete a teď, když jsou pryč...“

[NOVÝ TEXT] „„Nechápu vás. Celý život jste je zabíjela.““

„Ellen.“

Podala mu ruku a on ji políbil.

„Posaďte se. Něco k pití?“

„Díky, nic. Nebo jen vodu.“

Dalton se posadil.

„Není pryč,“ řekla Ellen.

„Co?“

„Je tady.“

Položila ruku na břicho.

„Ve mně.“

„To jste chtěla sama.“

„Ano.“

„Protože tam byl pořád. Já jsem on.“

[NOVÝ TEXT] „„Protože pryč nebyl nikdy.““

„Už jste kvůli němu jednou zemřela.“

Ellen se na něj podívala.

„Proč ne podruhé?“

„Abych se zase vrátila?“

Dalton se neusmál.

[EDITOR: Výborná replika. Nechat. Obsahuje zároveň černý humor i skutečnou otázku identity klonu.]

„Tak tedy? Vidíte v tom vyšší vůli?“

„Ne.“

[NOVÝ TEXT] „„Nevím, co v tom vidím.““

„Co ale zamýšlíte dál? Co bude, až se narodí?“

„Nevím.“

„Nebojíte se?“

Ellen dlouho neodpovídala.

„Víc se těším. Obyčejně těším.“

[NOVÝ TEXT] „„Ano.““

Dalton čekal.

[NOVÝ TEXT] „„A těším se.““

[PŘESUNOUT: „obyčejně se těším“ je hezká myšlenka, ale bez přiznaného strachu dělá Ellen příliš jistou. Potřebujeme obě emoce současně.]

„Proto jsem vám musela vzít loď.“

„Protože bychom vám ho vzali.“

„Ano.“

„Co s ním chcete dělat?“

„Nevím.“

„Mluvíte o něm jako o dítěti. Neviděla jste ho na ultrazvuku?“

Ellen mlčela.

„Roztrhá vás při porodu nebo hned po něm.“

„Jeden už to neudělal... A nevěřil byste, jak je hravý. Já ho šťouchnu, on mě šťouchne, já, on, já nic, tak se začne dožadovat...“

[EDITOR: Tohle bych celé stáhl. Je to přesně okamžik, kdy se horor mění v roztomilou historku o těhotenství. Interakci zachovat, ale neudělat z něj miminko předčasně.]

[NOVÝ TEXT] „Ellen si položila prst na jedno místo pod žebry.“

[NOVÝ TEXT] „„Když zatlačím tady, odpoví.““

Dalton se zamračil.

„Jak?“

Ellen zatlačila.

Chvíli nic.

Pak se její břicho z druhé strany prudce napjalo.

Dalton ucukl.

[NOVÝ TEXT] „„Takhle.““

„Proboha.“

Ellen se pousmála.

[NOVÝ TEXT] „„Někdy jemněji.““

[DRAMATURGIE: Tohle je podle mě přesně správná míra. Je v tom něha, ale zároveň něco fyzicky špatného.]

„Nemohu tomu věřit, Ellen.“

„Čemu?“

„Nosíte v sobě tu největší stvůru, kterou svět viděl.“

Ellen sklopila oči.

„Ta stvůra měla lidské lidské oči, věděla, co je to - láska... A to jsem jí dala docela maličko, pár zbloudilých genů.“

[NOVÝ TEXT] „„Jedna už měla lidské oči.““

Dalton mlčel.

[NOVÝ TEXT] „„Toho se bojím nejvíc.““

„Proč?“

[NOVÝ TEXT] „„Protože jsem je poznala.““

[PŘESUNOUT: Úvahu, že předchozí hybrid znal lásku díky lidským genům, zachovat až po narození Roarka, kdy bude mít Ellen důvod srovnávat.]

„Nesnažila jste se teď naopak jí dát svého, co nejméně?“

„Ano.“

„Tak vidíte.“

„Co nejméně zloby.“

Dalton k ní zvedl oči.

„A snažím se o to i teď.“

„čtu mu, vyprávím, pouštím hudbu. Víte, co má nejraději? Hlasy velryb a Zimu od Vivaldiho... Na váš hlas také nereaguje špatně.“

[NOVÝ TEXT] „„Mluvím na něj.““

„A rozumí vám?“

„Nevím.“

[NOVÝ TEXT] „„Ale poslouchá.““

„Jak to poznáte?“

Ellen kývla k reproduktoru.

[NOVÝ TEXT] „„Callová.““

Z reproduktorů se ozval první takt Vivaldiho.

Ellenino břicho se pohnulo.

Dalton ztuhl.

[NOVÝ TEXT] „„Tohle má rád.““

[EDITOR: Hudbu bych zachoval. Je konkrétní, smyslová a zároveň zneklidňující. Velryby bych třeba použil jindy, aby se motiv nepřecpal.]

„Jste vzorná matka, až mu závidím.“

„Nedělejte si legraci.“

„Nedělám.“

Dalton se předklonil.

„Myslíte ale, že to tak budou dělat všichni? Že tuhle superschopnou obludku budou chovat jen jako domácího psíka?“

„Že už si nikdo nevzpomene, jak účinně zabíjel? Jste vážně tak naivní?“

[NOVÝ TEXT] „„Myslíte, že první, koho napadne použít ho jako zbraň, budete vy?““

Ellen se na něj podívala.

„Vy jste začali.“

Dalton nic neřekl.

„Snažíme se zakázat oheň, protože umí pálit? Vodu, protože dokáže utopit?“

„Ani nemůžeme, protože je každý máme v těle.“

„Ale ne každý máme v těle vetřelce.“

„Teď už ano.“

Dalton se zarazil.

[EDITOR: Tohle je lepší než dlouhá analogie s principy. Připomene to cenu experimentu a zároveň její argument okamžitě znepříjemní.]

„Oheň je něco jako princip, nejde vyhubit, je obsažen v zákonech našeho světa. Vetřelec ne.“

„Vetřelce můžeme vyhubit.“

Ellen se usmála bez veselí.

„Jste si tím jist?“

„Ano.“

„Já byla taky.“

Ticho.

„Co je vetřelec? Nepřítel! To zní přece také jako princip. Kolik nepřátel už jsme vyhubili? Mor, choleru, AIDS, Spojené Planety Země... Kolik jich ještě musíme vyhubit, aby přestali přicházet další? Celý vesmír?“

[PŘESUNOUT: Tohle je tematicky podstatné, ale jako dlouhá rétorická tiráda zní autorovsky. Vyrobit z toho krátký střet.]

[NOVÝ TEXT] „„Vždycky něčemu začneme říkat nepřítel.““

„Tohle nepřítel je.“

[NOVÝ TEXT] „„Možná.““

Ellen položila obě ruce na břicho.

[NOVÝ TEXT] „„Jen už nevím, jestli to slovo něco vysvětluje.““

„Proboha, Ellen, tohle není otázka filozofie.“

„Právě že je.“

„Ne.“

Dalton vstal.

„Buď skončíte ve vojenských laboratořích Mraku, nebo o nás vypukne válka.“

„při níž nás nejspíš vymažou z prostoru vlastní lidé, abychom nepadli do rukou nepříteli... Ať to obracím z kterékoli strany - a věřte mi, že bych chtěl - nevidím východisko.“

[NOVÝ TEXT] „„A jestli nás nedostanou naši, dostane nás Impérium.““

„Takže?“

„Nevidím východisko.“

Ellen se na něj zadívala.

„Co když je pro mě východiskem i smrt?“

„A to už se nebudete bát znovuzrození?“

Ellen neodpověděla.

„To už si myslíte, že jste se vykoupila?“

„A co my? Stošestadevadesát mrtvých není žádný hřích?“

[NOVÝ TEXT] „„A co ti čtyři?““

Ellen sklopila oči.

[DRAMATURGIE: Připomenout čtyři mrtvé, ne abstraktní možné stovky. Konkrétní vina je silnější.]

„Na ně jsem nezapomněla.“

„A my ostatní?“

„K tomu nedojde.“

„Jak si můžete být jistá?“

„Nemůžu.“

Dalton čekal.

„Kdyby se to mělo stát, má Callová příkaz dovolit vám, abyste mě i... malého... zlikvidovali. Pak přepíše všechny paměti a vrátí se do hibernátoru... Nechám ji, ať připraví scénář fiktivních událostí a naučí vás ho, abyste i pod hypnózou vypovídali stejně.“

[DRAMATURGIE: Tady je dobrý plán, ale je absurdně detailní na emoční scénu. Rozdělit: nejprve morální pojistka, technický cover-up až později.]

[NOVÝ TEXT] „„Callová má příkaz.““

„Jaký?“

Ellen se nadechla.

[NOVÝ TEXT] „„Jestli ztratím kontrolu, vrátí vám loď.““

„A vy?“

[NOVÝ TEXT] „„Zabijete nás.““

Dalton se na ni dlouho díval.

„Oba?“

Ellen přikývla.

[NOVÝ TEXT] „„Oba.““

[EDITOR: Tady musí Ellen skutečně přijmout možnost zabít i dítě. Později bude mnohem silnější, pokud se ukáže, že by to možná nedokázala.]

„A co potom?“

[NOVÝ TEXT] „„Potom vám Callová pomůže zapomenout.““

„Chcete, abychom zapomněli?“

„Je to vaše jediná možnost.“

„A co virus? Rozneseme ho dál!“

Ellen na něj pohlédla.

„Naučí je to, co naučil mě... a co naučil snad i vás, nebo... proboha Nagu, vám zase černají ruce!“

[NOVÝ TEXT] „„To ještě nevím.““

Dalton sevřel dlaň.

Na hřbetu ruky se pod kůží táhla tmavá žíla.

[NOVÝ TEXT] „„Sakra.““

Ellen vstala.

„Dýchejte.“

„Nezačínejte.“

„Dýchejte.“

„Ripleyová—“

[NOVÝ TEXT] „„Říkáte tomu filozofie. Vaše tělo tomu říká něco jiného.““

[DRAMATURGIE: Tady se abstraktní spor vrátí do těla. To je pro tenhle text vždycky lepší.]

...žena s netvorem v lůně...

zrušili karanténu, k ničemu nebyla. Chodila tedy volně po lodi jen napojená na monitoring, setkávala se, mluvila, jedla s posádkou. Vojenská loď se proměnila v mateřskou. Jakoby pod Elleniným srdcem rostla temnota jich všech. Obávali se jí, ale... nebylo jiné cesty. V tom vědomí však nebylo hořké donucení. Jakoby se přehoupli přes horizont a teď už jen spadali a... spadali...

[EDITOR: Krásná představa „vojenská loď se proměnila v mateřskou“, ale shrnutí přeskakuje materiál, který by stálo za to ukázat v jedné krátké scéně.]

[NOVÝ TEXT] „Karanténu nakonec zrušili.“

[NOVÝ TEXT] „První den se jí v jídelně všichni vyhýbali.“

[NOVÝ TEXT] „Druhý den si k ní někdo přisedl.“

[NOVÝ TEXT] „Třetí den se jeden z mariňáků zeptal, jestli může položit ruku na její břicho.“

Ellen zaváhala.

Pak přikývla.

[NOVÝ TEXT] „Muž přiložil dlaň.“

Dlouho nic.

Pak zevnitř přišla rána.

Muž ucukl.

Kolem stolu se ozval smích.

On se nesmál.

Podíval se na Ellen.

[NOVÝ TEXT] „„Je silnej.““

[NOVÝ TEXT] „„Ano.““

[DRAMATURGIE: Tohle udělá z „mateřské lodi“ konkrétní lidský proces. Posádka se nezačne nebát; naučí se se strachem být.]

„Callová?“

„Ano?“

„Řekni mi, jsi teď víc počítač nebo duch?“

„Jsem obojí, Ellen.“

„Obojí... ale jak? Jak mám cítit, abych byla obojí? Člověk i netvor?“

[NOVÝ TEXT] „„Jak se dá být obojí?““

Callová chvíli mlčela.

„Od té doby, co jsem tím, co jsem, jakoby zmizely mé hranice. Na cokoli pomyslím, tím náhle jsem, a tak na cokoli se dívám, cokoli dělám, tím se v ten okamžik stávám a zase se dívám do vlastních očí.“

[NOVÝ TEXT] „„Přestala jsem přesně vědět, kde končím.““

Ellen se dotkla břicha.

„To zní povědomě.“

„Bojíš se?“

„Ano.“

„Já taky.“

[NOVÝ TEXT] „„Ale už ne pořád.““

„A co vidíš, když se díváš na něj?“

Callová neodpověděla okamžitě.

„Dívám se a ve všem je krása...“

[NOVÝ TEXT] „„Něco živého.““

„To je všechno?“

[NOVÝ TEXT] „„Ne.““

„Tak co?“

„Něco, co chce žít.“

„I v černém lesku ostrých jehel, které cítíš v sobě? Drásajících tě po nocích, připravených tě roztrhat... i v něm???“

[NOVÝ TEXT] „„Za každou cenu?““

„Ano.“

„I v něm poznávám sebe. Divoké zvíře, nesvázané morálkou, bez viny, bezohledné, a proto přímé. Poznávám v něm tu nezkrotnou sílu žít za každou cenu, za každé situace, tu strašlivou a nádhernou sílu... Nejsme snad stejní? Co jiného nás přivedlo až sem?“

[NOVÝ TEXT] „„A to tě neděsí?““

„Děsí.“

Pauza.

[NOVÝ TEXT] „„Ale poznávám to.““

„V něm?“

[NOVÝ TEXT] „„V sobě.““

[EDITOR: Celou Callové filozofii zkrátit na tohle. Čtenář už téma zná. Teď stačí přesný úder.]

„Jen to?“

„Nejen to, ale na toto rádi zapomínáme... že je to v nás. Tedy to přichází zvenčí...“

„...a chce dovnitř...“

„...aby nás učilo...“

„...milovat vlastní smrt.“

[PŘESUNOUT: „milovat vlastní smrt“ může zaznít jednou, velmi pozdě. Teď už by to bylo další pojmenování něčeho, co dramaticky funguje samo.]

„Díky ní jsi tu,“ řekla Callová.

Ellen zavřela oči.

„Díky ní jsi to, co jsi. Díky ní žiješ.“

„Dost, Callová, prosím.“

[NOVÝ TEXT] „„Teď ne.““

Callová zmlkla.

Ellen sebou trhla.

Položila obě ruce na břicho.

[NOVÝ TEXT] „„Callová.““

„Ano?“

[NOVÝ TEXT] „„Myslím, že to začalo.““

Porod začal uprostřed noci pravidelnými stahy.

[DRAMATURGIE: Samotný porod je už v originále velmi dobře vystavěný. Tady bych škrtal méně. Hlavně udržet technickou proceduru proti něčemu naprosto netechnickému.]

„...už se cpe ven! Děložní hrdlo je otevřené...“

„Ripleyová, i kdyby to náhodou nebylo císařským řezem, skutečné bolesti teprve začnou.“

„Nemám opravdu připravit anestézii?“

„Díky, doktore, ale ne.“

„prosím nezkoušejte to, Callová vám to nedovolí.“

[NOVÝ TEXT] „„Chci být při vědomí.““

„Jste blázen.“

„To už jste říkal.“

„Klec je připravená?“

„Máme drobné potíže s manipulátory.“

„Další náhody, co říkáš, Callová? Vyšší moc chce, abych to zvládla... ah...“

[EDITOR: Pryč. V porodu bych žádnou synchronicitu ani „vyšší moc“ nekomentoval. Ať se poruchy dějí a čtenář si je spojí sám.]

„Jedeme! Prosím tým, aby zaujal svá místa.“

„Zdroje zkontrolovány - v pořádku, otvírám klec.“

Kulovitá klec se v magnetickém poli o několik centimetrů zvedla.

„Levitujem.“

„Doktore, co manipulátory?“

„Zdá se, že dobré.“

„Jen jsem měl dojem, že tu a tam vynechají.“

[NOVÝ TEXT] „„Zatím.““

„...aah... Callová, ztiš zvuk, strašně chci řvát... aa...“

Callová skutečně ztišila zvuk z klece.

Ellenin křik přicházel z dálky, jakoby nevýznamná kulisa.

„Zaberte, Ellen, lekl se úzkého hrdla, cuká se do něj nacpat hlavičku.“

„To je neuvěřitelné, sklopil hroty temenních obratlů!“

[DRAMATURGIE: Tohle je výborný detail. Poprvé vetřelec aktivně SPOLUPRACUJE při narození. Určitě ponechat.]

„Zatlačte, Ellen, takhle by mohl projít lehce!“

„Hrozně křičí, neslyší nás.“

„Ellen, tlačte!“

„Vidím hlavičku!“

Pauza.

„Hlavička je venku.“

[NOVÝ TEXT] „„Oči má zavřené.““

„Proboha...“

„Taky bych to nejradši neviděl.“

[EDITOR: Pryč. Všichni už vědí, že je to strašné. Nepotřebujeme komentář.]

„Rameno, ruka! Špatně, nacpal tam ruku!“

„Netlačte, Ellen, zpátky!“

„Doktore, zpátky!“

„Proč jí nedáte analgetika, dejte jí něco!“

„Prokluzují! Ty ruce prokluzují!“

„Jenom kousek, zkuste to!“

„Ne, manipulátory neposlouchají, mohl bych jim oběma ublížit.“

„Nedělá to magnetické pole?“

„Všechno ostatní funguje.“

„Co je s tím, Callová?“

„Neregistruji žádnou poruchu. Autotesty v pořádku.“

[EDITOR: Tady už je „synchronicita“ dramatizovaná. Nemusíme ji pojmenovat.]

„Ellen, dejte ho zpátky, kousek zpátky!“

„Proč tak křičí?“

„Má ji tam pořád. Je třeba s ní otočit.“

„Zkuste naklonit celý stůl.“

„Tuhle polohu stůl neumožňuje, navíc není přivázaná.“

„Otočte celou klec!“

„Stůjte, chcete ji zabít!“

„Pane, je to jediná možnost.“

Dalton se pohnul ke dveřím.

„Ne.“

Všichni se na něj otočili.

[NOVÝ TEXT] „„Je tu ještě jedna.““

„Callová, spusť klec dolů.“

„Pane...“

„Jdu dovnitř.“

„Nejste doktor.“

„Toho jsem si všiml.“

[NOVÝ TEXT] „„Ale zná můj hlas.““

[EDITOR: Tohle je důležitější než originální „reagoval na můj hlas dobře“. Už jsme to předtím zaseli při rozhovoru s Ellen.]

„Děkuji, admirále.“

Klec dosedla.

„Otvírám.“

Dalton vešel dovnitř.

„Jsem u tebe, Ellen.“

Ellen otevřela oči.

[NOVÝ TEXT] „„Nagu...““

[DRAMATURGIE: Tady poprvé může použít jeho osobní jméno. Vytvoří to malou, ale jasnou změnu jejich vztahu.]

„Bude dobře.“

„Otoč se, zkus se zvednout na loktech!“

„Pozor na zuby, pane.“

Dalton se zarazil jen na zlomek vteřiny.

[NOVÝ TEXT] „„Díky.““

„Ještě malinko zpátky, pane...“

„Teď. Dobré. Můžete!“

„Dívá se na vás, pane.“

Dalton znehybněl.

[DRAMATURGIE: Tohle bych prodloužil o dvě vteřiny. První vědomý pohled dítěte směřuje k Daltonovi – člověku, který celou dobu argumentoval jeho nebezpečností.]

[NOVÝ TEXT] „Černé oči se otevřely.“

[NOVÝ TEXT] „Dalton v nich na okamžik uviděl svůj vlastní odraz.“

„Ještě tahejte...“

„E!...“

Ellen upadla zpět na stůl.

Chvilka ticha byla nekonečná.

Tvor v admirálových rukou se roztřeseně rozhlížel.

Callová zesílila audiovýstup z klece.

„Dýchá, slyšíte?“

„Callová, zesil to ještě!“

„Áááá...“

Řev, který se náhle vydral z malé vyceněné tlamičky, trhal v zesílení ušní bubínky.

„Pusťte ho, pane!“

Dalton ho málem upustil.

„Callová, otevři klec!“

„Ne, zvedni ji!“

Řev ustal stejně náhle, jako začal.

Ellen se podařilo posadit.

Natáhla ruce.

Tvor v Daltonově náručí sebou cukl.

Dalton instinktivně ucouvl.

[NOVÝ TEXT] „Tlama se otevřela.“

[NOVÝ TEXT] „Vnitřní čelist ještě nebyla vyvinutá.“

[EDITOR: Dobrý okamžik připomenout, co očekáváme – a zároveň ukázat, že novorozenec ještě není hotové monstrum.]

„Dejte mi ho.“

Dalton se nepohnul.

„Nagu.“

Podíval se na ni.

[NOVÝ TEXT] „„Dejte mi moje dítě.““

Pomalu jí ho podal.

Ellen ho uchopila a přivinula do náruče.

„Maličký...“

„maličký...“

[NOVÝ TEXT] „Tvor se chvíli zmítal.“

[NOVÝ TEXT] „Pak se přitiskl k jejímu tělu.“

Nag jí pomohl položit se zpátky.

Kolena se mu třásla.

„Co mám dělat dál, doktore?“

[DRAMATURGIE: KONEC SCÉNY. Nedávat okamžitě vysvětlení, že je hravý, chytrý a hodný. Nechat čtenáře odejít z porodu s obrazem Ellen držící vetřelce a s otázkou, co právě vzniklo.]

[PŘESUNOUT: Původní shrnutí prvních čtyř měsíců bych rozbil minimálně do dvou scén.]

...dala mu jméno Roark podle tichého spokojeného mroukání, kterým doprovázel kojení - vnitřní řada zubů mu naštěstí narostla až začátkem druhého měsíce. Rostl rychle a psychotesty ukazovaly, že jaký byl uvnitř, zůstal i teď - hravý, neposedný, zvídavý. Klec mu brzy nestačila, a tak ovládl celou loď. Jakoby byl dítětem jich všech. Jestli se ho báli? Byl přece jejich strachem? Ano, ale tím, kterému se odvážili pohledět do očí. A potom - byl příliš živý na to, aby jim připomínal smrt a oni mu rádi odpouštěli vždy poslintanou jídelnu i to, že s ním nakonec šachy mohla hrát jen Callová. Měl IQ jako centimetrů na výšku a těch měl koncem čtvrtého měsíce - přestože řeč mu dělala stále potíže - o hlavu víc než jeho matka.

[EDITOR: Tohle shrnutí má několik dobrých nápadů, ale udělá z Roarka během jednoho odstavce rodinného maskota. Potřebujeme nejprve jednu scénu STRACHU a teprve jednu scénu PŘIJETÍ.]

[NOVÝ TEXT] „První týden mu ještě neříkala nijak.“

[NOVÝ TEXT] „Říkala mu jen malý.“

[NOVÝ TEXT] „Spal málo.“

[NOVÝ TEXT] „Když byl spokojený, vydával hluboký zvuk, který nebyl vrnění ani dech.“

[NOVÝ TEXT] „Ro-ark.“

Ellen otevřela oči.

Tvor ležel stočený vedle ní.

[NOVÝ TEXT] „„Roark,“ zkusila.“

Hlava se zvedla.

[NOVÝ TEXT] „„Roark.““

Tichý hrdelní zvuk znovu.

Ellen se usmála.

[NOVÝ TEXT] „„Tak dobře.““

[PŘESUNOUT: Jméno podle mroukání zachováno, ale dramatizované místo vysvětlené.]

[DRAMATURGIE: DRUHÁ SCÉNA – čtenář musí zjistit, že ani po narození není bezpečný.]

[NOVÝ TEXT] „Ve třetím týdnu někoho poprvé kousl.“

Muž ležel na podlaze jídelny a držel si předloktí.

Roark stál nad ním.

[NOVÝ TEXT] „Krev mu stékala po čelisti.“

Nikdo se nehýbal.

Ellen vstoupila do dveří.

„Roarku.“

Tvor prudce otočil hlavu.

[NOVÝ TEXT] „Na okamžik vypadal přesně jako to, co všichni očekávali.“

Muž na podlaze zasténal.

Roark sklopil hlavu.

[NOVÝ TEXT] „„Ke mně.““

Nepohnul se.

„Roarku.“

Krok.

Pak druhý.

Přešel k Ellen.

V jídelně nikdo nedýchal.

Ellen mu položila ruku na hlavu.

[NOVÝ TEXT] „Roark ji olízl po zápěstí.“

[NOVÝ TEXT] „Na jazyku zůstala krev.“

[EDITOR: Tohle je pro mě klíčová scéna. Ellen ho má ráda; on ji poslouchá; zároveň právě někomu skoro ukousl ruku. Žádná teze o „milovaném strachu“ není potřeba. Tohle JE ta teze.]

„Jak je na tom?“

„Šest stehů. Šlacha neporušená.“

„A Roark?“

Doktor se na ni podíval.

„Vy se ptáte na Roarka?“

„Ano.“

„Je naprosto v pořádku.“

Ellen přikývla.

[NOVÝ TEXT] „„Toho jsem se bála.““

[DRAMATURGIE: Dobré místo pro Elleninu pochybnost. Ne „hurá, funguje to“, ale „co když jsem stvořila něco, co se jen naučilo poslouchat mě“.]

[PŘESUNOUT: Teprve po podobné scéně může přijít zábavnější Roark — šachy, jídelna, posádka. Pak humor nevykastruje nebezpečí, protože už jsme ho viděli.]

[NOVÝ TEXT] „O měsíc později už zákaz vstupu do jídelny nikdo nevymáhal.“

Roark seděl na podlaze vedle Callové a hypnotizoval šachovnici.

„Ne.“

Roark zavrčel.

„Tah koněm je neplatný.“

Roark udeřil drápem do podlahy.

„Ani když se zlobíš.“

Tvor se podíval na Ellen.

„Nedívej se na mě.“

Roark ukázal na Callovou.

[NOVÝ TEXT] „„Chhhé.““

„Ano,“ řekla Ellen. „Je hrozná.“

Callová se usmála z obrazovky.

„Matko, myslím, že syn právě rozvíjí schopnost lhát.“

Ellen se zarazila.

Roark se tvářil nevinně.

[NOVÝ TEXT] „„Výborně,“ řekla. „Tak už je skoro člověk.““

Zasmáli se.

Roark také.

Jeho smích zněl jako syčení unikající páry.

[NOVÝ TEXT] „Nikdo se při něm ještě nedokázal úplně uvolnit.“

[EDITOR: Takhle bych si dovolil humor. Smích ano, ale na konci malá jehla.]

[NOVÝ TEXT] „Koncem čtvrtého měsíce byl vyšší než Ellen.“

[NOVÝ TEXT] „A učil se rychleji, než Callová dokázala měřit.“

[PŘESUNOUT: Původní vtip „IQ jako centimetrů na výšku“ lze klidně zachovat v dialogu posádky, ne jako vypravěčské konstatování.]

„Kolik má IQ?“

„Test končí na dvě stě.“

„Tak ho rozšiř.“

„Už jsem ho rozšířila.“

„A?“

Callová na obrazovce pokrčila rameny.

[NOVÝ TEXT] „„Zase končí.““

Ellen se podívala na Roarka.

Ten právě zkoušel otevřít servisní panel.

„Roarku.“

Ruka se zastavila.

„Ne.“

Roark se podíval na ni.

Pak na panel.

Pak znovu na ni.

[NOVÝ TEXT] „Pomalu ruku stáhl.“

Ellen se usmála.

Roark počkal, až se otočí.

A panel otevřel.

[DRAMATURGIE: Tohle připravuje jeho pozdější schopnost obejít Callovou a odvysílat zprávu. Není to náhlá superschopnost v okamžiku, kdy ji potřebuje děj; už jako dítě testuje systémové hranice.]

///////////////////////

Argus II po celou tu dobu hlídkoval jako obyčejně daleko na hranicích Mraku, vyměňoval si opatrně zdvořilostní fráze s křižníky Impéria.

a jen Callová posílala jménem Otce fingované zprávy o pokrocích či spíše neúspěších tajného úkolu. Byla to hra na ostří nože, která stejně nemohla slíbit víc, než odklad.

[NOVÝ TEXT] „Callová mezitím jménem Otce posílala pravidelná hlášení.“

[NOVÝ TEXT] „Projekt pokračuje.“

[NOVÝ TEXT] „Bez výsledku.“

[NOVÝ TEXT] „Bez xenózy.“

[NOVÝ TEXT] „Bez důvodu k návštěvě.“

[EDITOR: Čtyři krátké věty místo vysvětlení. Hned je jasné, co Callová dělá a co potřebují.]

Odklad vypršel dřív, než čekali.

Jen co se nejvyšším místům podařilo nalézt dostatečně věrohodnou záminku, jak vypravit k Argusu nákladní loď plnou specialistů (napětí mezi velmocemi bylo značné, s nepolevující bdělostí pozorovala každá strana sebemenší krok té druhé).

[NOVÝ TEXT] „Mrak vyslal nákladní galéru se specialisty.“

[NOVÝ TEXT] „A s doprovodem, který se ke specialistům nehodil.“

Když to Callová oznámila posádce, natáčel zrovna Roark videosekvence do nové falešné zprávy.

(jednak tím ulehčil Callové pracné vytváření animací a jednak tím mohly být otestovány agresivní stránky jeho osobnosti - nebyly o nic větší než lidské).

[PŘESUNOUT: testování Roarkovy agresivity už jsme dramatizovali scénou kousnutí. Tady není potřeba čtenáři hlásit výsledek psychotestu.]

„Budou tu během čtrnácti dní.“

„Kdo?“

„Nákladní galéra společnosti Coca-cola.“

Callová udělala krátkou pauzu.

„Samozřejmě vyzbrojená až po zuby.“

„Doprovod?“

„Pět raketonosek.“

Ticho.

„Takže už nám nevěří.“

Dalton zavrtěl hlavou.

[NOVÝ TEXT] „„Nikdy nám nevěřili.““

„Co bude dál, Callová?“

„Bojím se, že to nedokážu spočítat.“

„Nevíš snad všechno?“

Callová se na obrazovce podívala na Ellen.

[NOVÝ TEXT] „„Čím dál míň.““

[DRAMATURGIE: Callová se postupně dostává z role vševědoucího stroje do role bytosti, která vidí větší svět, ale rozumí mu méně. To potřebujeme pro asteroid.]

„Rozneseme virus po Mraku? Dojde k válce? Nevím...“

Ellen se podívala na Roarka.

„Mám to skončit? Myslíš, že už je to dost? Že jsem dala dost?... Pořád mám dojem, že tu ještě něco chybí, že to, co máme, je jen tušení...“

[NOVÝ TEXT] „„Měli jsme zůstat na Zemi.““

Roark přestal pracovat.

Podíval se na ni.

[NOVÝ TEXT] „„Nebo ne?““

Roark nic neřekl.

„Chce s tebou mluvit Yell.“

„Ano, Yell?“

„Roark právě odvysílal zprávu na volné frekvenci.“

Ellen se otočila.

„Jakou zprávu?“

„Ve zhuštěné podobě odvysílal záběry svého porodu, kojení, všeho.“

Ticho.

Ellen se pomalu podívala na Roarka.

„Je to pravda, Callová?“

„Ano.“

„Jaktože jsi mu to dovolila?“

„Nevěděla jsem o tom.“

Pauza.

„Podařilo se mu mě obejít.“

„Jak?“

„Použil Otce.“

[DRAMATURGIE: Tohle je první skutečně autonomní Roarkův čin. Nechat scénu chvíli studenou. Žádný okamžitý vtip.]

Ellen šla k němu.

„Roarku.“

Tvor se na ni díval.

[NOVÝ TEXT] „„Proč?““

Roark otevřel tlamu, ale nevydal zvuk.

[NOVÝ TEXT] „Pak položil dráp na vlastní hruď.“

„Tohle není odpověď.“

Roark ukázal ke hvězdám na hlavní obrazovce.

[NOVÝ TEXT] „„Komu jsi to poslal?““

Roark znovu ukázal ven.

Callová promluvila tiše.

[NOVÝ TEXT] „„Všem.““

Ellen zavřela oči.

„Tak. Už víme, jak to dopadne.“

[NOVÝ TEXT] „„Tak dobře,“ řekla. „Teď už ano.““

[EDITOR: Ellen by podle mě neměla reagovat jen rezignovaně. Je to její syn, ale právě ohrozil dvě stě lidí. Poprvé musí pocítit, že její kontrola nad ním byla možná iluze.]

...Mrak neváhal ani chvíli.

Prohlásil Arguse II za loď napadenou xenózou, aby se zbavil odpovědnosti za jeho chování.

a zabránil tak vyvolání konfliktu,

A pustil se do jeho stíhání.

Druhá strana nezaváhala ani o chvíli déle.

Impérium prohlásilo Argus za „nebezpečný objekt“.

[NOVÝ TEXT] „A vyslalo vlastní lodě.“

a pustila se do stíhání se stejnou vervou (a rozkazem buďto ho budeme mít živého my, nebo mrtvého nikdo).

[NOVÝ TEXT] „Rozkazy obou stran se lišily jen formulací.“

[EDITOR: Stejnou informaci, méně geopolitického komentáře.]

„Jakou máme šanci, Callová?“

„Patnáct až dvacet procent.“

„Co takhle aspoň dvacet a půl?“

[PŘESUNOUT: Může zůstat. Dalton potřebuje trochu suchého humoru pod tlakem.]

„Nagu, je posádka připravena?“

„Je.“

„Jsou nadšení novým kurzem.“

[NOVÝ TEXT] „„Nadšení je silné slovo.““

„Můžeme začít odpočítávání.“

„OK, nahoď motory, Callová!“

Ellen se podívala na Roarka.

„Únik směr Země.“

Pak ukázala na něj.

[NOVÝ TEXT] „„A ty odteď nesaháš na nic, co vysílá.““

Roark sklopil hlavu.

[NOVÝ TEXT] „Příliš poslušně.“

[EDITOR: Malá jehla. Už víme, že umí lhát a obcházet systémy.]

„Asteroidické pole na relativních koordinátech 44 - 15, vzdálenost stodevětadvacet tisíc kilometrů.“

Dalton zvedl hlavu.

„Co je to za bluf, Callová? Proč jsi ho nehlásila dřív?“

„Prošlo blízko hranic Impéria, míří přibližně naším směrem.“

„Mohli bychom ho využít jako úkryt.“

„Nebo jako hřbitov.“

„Nehlásila jsem ho dřív, protože jsem ho zaregistrovala teprve před třemi minutami.“

„a ověřovala jsem to.“

„Budeme se mu muset vyhnout.“

„Proč?“

„Takové náhlé objevení je nápadné.“

[NOVÝ TEXT] „„Asteroidy se neobjevují.““

„Může skrývat lodě Impéria nebo cokoli jiného.“

„Připravte nový kurz.“

Roark se narovnal.

„Matrarh, muzshyme tamh!“

Monstrum se sklonilo nad svoji matku a napřáhlo ruce k obrazovce.

„Právě že tam nesmíme!“

Roark zavrčel.

„Proč nás chceš mermomocí zabít?“

Tvor prudce zatřásl hlavou a vycenil obě řady zubů.

[EDITOR: Tady už Roark nemusí působit dětsky uraženě. Poprvé ví něco, co ostatní nevědí. Spíš naléhavost než záchvat.]

„Chrhoachrk vý, szo chšííká! Chrhoachrk snáá!“

„Co víš, Roarku?“

Místo odpovědi si Roark přitáhl pantograf s klávesnicí a začal psát.

Callová ztichla.

„Ellen...“

„Co?“

„Roark chce, abych se asteroidům ohlásila určitým signálem.“

„Jakým?“

„Pustím ho.“

Z reproduktorů můstku se ozvalo tklivé monotónní pískání.

Ellen znehybněla.

[DRAMATURGIE: Pokud implementujeme předchozí poznámku, právě tady splatíme dřívější zasetí stejné dvanáctisekundové struktury jako nevysvětleného šumu. Pokud ne, funguje pořád vazba na Nostromo, ale s předchozím seedem bude efekt mnohem větší.]

„...s periodou dvanácti sekund...“

„Roarku, odkud to znáš?“

„Ty to znáš, Ellen?“

„Ano.“

Ticho.

[NOVÝ TEXT] „„Slyšela jsem to předtím, než jsem ho poprvé uviděla.““

„Koho?“

Ellen se nepodívala na Roarka.

[NOVÝ TEXT] „„Vetřelce.““

„Tenhle signál přivedl Nostromo na Zetu II.“

„tam jsem se poprvé setkala s vetřelcem.“

„Vypadalo to nejprve jako SOS.“

Ellen poslouchala monotónní tóny.

„Pak jako varování.“

Roark prudce zavrtěl hlavou.

„Ééé, nhéé!“

Znovu začal psát.

Callová sledovala jeho znaky.

„Říká, že to bylo částečně varování.“

Roark se začal bít do hrudi a ukazovat na obrazovku s asteroidy.

„...ale bylo to jejich varování... ano, dá se to přeložit jako „pozor, přicházíme“... ale může to mít ještě množství dalších významů, je to...“

[NOVÝ TEXT] „„Ne varování před nimi.““

Ellen se otočila ke Callové.

„Tak před čím?“

Callová sledovala Roarkův zápis.

[NOVÝ TEXT] „„Nevím.““

„Callová.“

[NOVÝ TEXT] „„Nevím, jak to přeložit.““

Roark udeřil do obrazovky.

„Chrnhemýzlý, vohleý! Snáám!“

Callová znovu analyzovala signál.

„Zkouším další postupy, je to prostě jakási superobecná rovnice, které výsledek závisí jen na tom, co dosadíš... jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá...“

[NOVÝ TEXT] „„Není to věta.““

„Tak co?“

[NOVÝ TEXT] „„Spíš otázka.““

„Jaká?“

Pauza.

[NOVÝ TEXT] „„Kdo volá?““

[DRAMATURGIE: Tohle podle mě výrazně pomáhá závěru. Signál není informační hláška typu SOS. Je to identifikační/protokolární akt, na který odpověď závisí na tom, KDO jej vysílá. Proto stejný signál kdysi znamenal pro lidi varování a pro Roarka může znamenat něco úplně jiného.]

Roark zařval.

„Snáám Mathrááách!“

„Co říká?“

Callová se na Ellen podívala.

[NOVÝ TEXT] „„Že zná odpověď.““

„Jakou?“

Roark položil dráp na vlastní hruď.

[NOVÝ TEXT] „„On.““

Ticho.

„Vysílej, Callová.“

Dalton se prudce otočil.

„Ellen!“

„Vysílej.“

Callová nepohnula obrazem.

[NOVÝ TEXT] „„Jsi si jistá?““

Ellen se podívala na syna.

„Ne.“

Pauza.

[NOVÝ TEXT] „„Vysílej.““

„Dobré, Roarku, dobré, už myslí—“

„vysílá!“

Signál se rozběhl prostorem.

„Tamh! Churrrssss tamh!“

„Kurz asteroidické pole.“

Dalton zaklel.

„Jedeme.“

[DRAMATURGIE: Ellen vědomě volí Roarkovu intuici proti Callové výpočtům a Daltonově vojenskému úsudku. To je důležité. Nesmí to působit jako náhodný dějový přesun.]

A náhle bylo ticho.

Jen prsty ve vlysech neurovstupů, poblikávající body a křivky na skrínech.

„Z pole žádná odpověď.“

Roark se ani nepohnul.

„Já snám,“ šeptal a hypnotizoval malý shluk bílých teček v prostoru hologramu.

„Imperiální křižník Gorgona III...“

[PŘESUNOUT: Přesná čísla souřadnic a AU bych výrazně omezil. V akční scéně vypadají technicky, ale čtenář z nich nemá intuitivní představu. Důležitá je relativní vzdálenost a čas.]

[NOVÝ TEXT] „„Gorgona se přibližuje zleva. Silhouete před námi. Coca-cola zezadu.““

„Jsme zavření.“

„Já snáámmm...“

„Z pole žádná—“

Callová zmlkla.

„Co?“

„Pohyb.“

Hologram se změnil.

„Jeden z asteroidů mění dráhu.“

Ticho.

„Směrem k nám.“

Roark naklonil hlavu na stranu.

„Ááánho.“

Ukázal na červeně blikající bod.

„Jiné objekty?“

„Třeba nějaká blondýnka...“

[EDITOR: Humor v původní bojové sekvenci je místy dobrý, ale je ho příliš. V tomhle okamžiku už bych disciplínu výrazně zvedl. Má přicházet kosmická závrať.]

„Žádné další objekty.“

„Coca-cola odpálila svazek anihilačních raket typu Dart.“

„Na nás?“

„Zatím ne.“

Callová se odmlčela.

„Další pohyb.“

Na mapě se rozsvítily dva body.

„Dva objekty kopírují manévr prvního.“

„Tenhle způsob pekla ještě neznám...“

Roark se tiše ozval.

„Rrrhouhuarrrrrk snááá....“

„Gorgona vypustila celou letku raket.“

„Vypadá to na zatraceně inteligentní týpky.“

„Chtěj hrát šachy nebo co?“

[EDITOR: Dvě vtípky pryč. Jakmile začnou manévrovat asteroidy, má se změnit tonalita celé scény.]

„Další objekty v pohybu.“

„Kolik?“

„Stoosmnáct... stodvacetdva... stotřicet...“

„Počítá si orgasmy nebo co?“

[EDITOR: Tohle určitě pryč. Zabije přesně ten druh úžasu, který finále potřebuje.]

„Gorgona brzdí.“

„Coca-cola brzdí.“

„Rakety z Gorgony se otáčejí k asteroidům.“

Dalton se přiblížil k projekci.

„Jak zrychlují?“

„Nevím.“

„Co znamená nevím?“

„Nevidím zdroj energie.“

[NOVÝ TEXT] „„Žádný tah. Žádné teplo. Nic.““

„To nejsou lidé.“

Roark promluvil.

„Eýshou.“

Všichni se k němu otočili.

Stál ponořen v holoobrazu hvězdné mapy, pokryt spletí čar a svítících bodů.

Červené body přibývaly jeden za druhým.

„Tho é Chrhocharch.“

Zabodával dráp do jednotlivých světel.

„Thoé chroarch... thoé chroarch...“

„Co říká?“

Callová odpověděla až po chvíli.

[NOVÝ TEXT] „„Ukazuje na ně.““

„To vidím.“

[NOVÝ TEXT] „„A pokaždé říká totéž.““

„Co?“

Pauza.

[NOVÝ TEXT] „„Příbuzný.““

[DRAMATURGIE: Nedával bych ještě „oni jsou vetřelci“ ani „rodina“. Jediné slovo „příbuzný“ otevře mnohem větší prostor.]

„Dvanáctsetšedesát nových objektů v prostoru... další registruji.“

Nikdo se nepohnul. Fascinovaně hleděli na přibývající světélka.

[NOVÝ TEXT] „Mapa rudla.“

Roark prošel k jedné z klávesnic.

Když se ozvala Callová, jako by se jí třásl hlas.

„Žádost o potvrzení nového kurzu.“

„Jakého kurzu?“

„Přímý střet s objektem jedna.“

Dalton se otočil na Ellen.

„Ne.“

Ellen hleděla na Roarka.

„Roarku?“

Jen stál a hypnotizoval obrazovku s pohledem vnějších kamer, na níž pomalu rostlo temné, mlčící těleso.

„Callová, co to je?“

„Jsi snad něco víc než počítač!“

[EDITOR: Pryč. To už víme.]

Dlouhé ticho.

„Nevím, co to je, Ellen.“

Callové hlas byl téměř lidský.

„Jediné, co ti mohu říct víc než počítač je, že se bojím.“

„Je tam tma a jde odtud závrať.“

[NOVÝ TEXT] „„Když se tam dívám, nevím, kde končím.““

[DRAMATURGIE: Tohle vrací Callové starší motiv zmizelých hranic, ale tentokrát není osvobozující. Poprvé je absence hranic děsivá.]

„Bůh chce říct, aby ses rychle začala modlit, Yell.“

„Ne, to se prostě jen dala do pohybu skrytá hmota vesmíru.“

„Nebo všichni skrytí... Roarku?“

[EDITOR: Začátek této scény v originále rozmělňuje právě dosažené napětí třemi bonmoty. Vynechat.]

„Zkoušíš ještě spojení, Callová?“

„Na běžné spojení žádná odpověď.“

„A na to druhé?“

Callová mlčela.

„Callová?“

„Je to jako obrovská propast.“

Ellen se opřela o konzoli.

„Co v ní je?“

„Moře.“

„Jaké moře?“

„Temné.“

„Temné moře téměř bez pohnutí a v něm - jako zamrzlé nebo spící...“

[NOVÝ TEXT] „„Nehýbe se.““

„A?“

„Něco v něm je.“

„Co?“

„Obrazy.“

„Jaké obrazy?“

„Nejasné.“

„možná jen jako tušení obrazů...“

[NOVÝ TEXT] „„Jako vzpomínky, které nejsou moje.““

[EDITOR: Tohle je konkrétnější a zároveň záhadnější. Callová nezažívá telepatii jako informační kanál, ale cizí paměť.]

„Jaká je situace?“

Vyndali ruce z neurovstupů, sundali čelenky se sondami biod.

Jen oči fascinovaně hleděly na hlavní obrazovku se záběrem černého asteroidu. Loď vedl Roark, i Callová jen vykonávala jeho příkazy a přihlížela.

[NOVÝ TEXT] „Loď vedl Roark.“

[NOVÝ TEXT] „Callová už jen prováděla jeho kurz.“

[DRAMATURGIE: Důležitá změna mocenské hierarchie.]

„Kolize v nula plus dvacetjedna minut.“

„Možnost provést úhybný manévr vyprší v nula plus dvě minuty.“

Dalton se podíval na Ellen.

„Takže teď.“

Ellen neodpověděla.

„Jak dopadly rakety z Gorgony?“

„Zmizely.“

„Explodovaly?“

„Ne.“

„Co znamená zmizely?“

„Na souřadnicích asteroidů přestaly existovat.“

Ticho.

„Jedna z raketonosek Coca-coly se ztratila stejným způsobem.“

Dalton se podíval na Roarka.

[NOVÝ TEXT] „„Pořád můžeme uhnout.““

Roark se ani neotočil.

Čas ubýhal.

[NOVÝ TEXT] „„Ellen.““

„Já vím.“

„Deset sekund do poslední možnosti manévru.“

„Devět.“

Ellen zavřela oči.

„Osm.“

Roark zašeptal:

„Snáám.“

„Sedm.“

Ellen otevřela oči.

[NOVÝ TEXT] „„Drž kurz.““

[DRAMATURGIE: Dát explicitní okamžik nevratného rozhodnutí. V originále se jen dozvíme, že možnost úhybu vyprší.]

„Objekt jedna brzdí!“

„Jak moc?“

„Rychle.“

„Kolize v nula plus třicetdevět.“

Dalton se chytil opěradla.

„Součet rychlostí v okamžiku kolize jedna celá dva metru za sekundu.“

Roark se po nich otočil a vítězně zvedl ruce.

„Édhemé!“

Ellen na něj chvíli hleděla.

[NOVÝ TEXT] „„Ty jsi to věděl.““

„Snáám.“

[EDITOR: Tohle slovo se tím stává refrénem a začíná být lehce děsivé. On neodhaduje. On skutečně něco ví.]

[DRAMATURGIE: Zde původní text střihne zpátky na Zemi a ukáže opravený člun. Myšlenkově je to důležité – naznačuje technologii / biologii, která se nepodobá lidské. Ale v okamžiku bezprostředně před vstupem do asteroidu ten střih zabíjí tah.]

[PŘESUNOUT: Celý následující návrat na Zemi — opravený člun, plné nádrže, Xařino „nikdy není možné se vrátit“ — bych přesunul DŘÍV, nejlépe těsně před návrat Ripleyové z planety na Argus. Tehdy zároveň zasadíme fakt, že pozemská společnost umí manipulovat hmotou/technikou způsobem, kterému Ellen nerozumí.]

...člun teď stál přímo nad řekou a nevypadal o nic lépe než předtím. Když ale zkontrolovala systémy, hlásily se všechny v pořádku, nádrže prvního i druhého stupně plné.

„Jak jste to dokázali? Je to celé divadlo, zatímco pod zemí skrýváte armády robotů?“

„Myslíš, že jsme se vrátili na stromy, když nemáme vaši techniku? Nikdy není možné se vrátit, jen nezapomenout, a my nezapomněli... Callová poletí s tebou.“

„Ahoj, Ellen, čeká nás spolu spousta mystických zážitků!“

„Tak ať už je raději máme za sebou. Co chybí ke startu?“

„Nic, můžeme letět.“

„Šťastnou cestu, Ellen. Šťastnou cestu, Callová.“

Dívala se za nimi jen chvíli. Pak se otočila a scházela dolů k řece, zezdola na ni mávaly děti.

„Tolik námahy, aby se člověk mohl vrátit...“

[EDITOR: Poslední věta je dobrá. Při přesunu ji zachovat. Má hodnotu jako Xařina pointa celé pozemské části.]

...prošli jím.

Do něj.

Ani ne minutu před kolizí ukázaly radary přímo před lodí obrovskou dutinu.

„Callová?“

„Vidím ji.“

Černá plocha asteroidu zaplnila obrazovky.

[NOVÝ TEXT] „Nikde žádný otvor.“

„Kam letíme?“

Roark ukázal dopředu.

[NOVÝ TEXT] „„Tam není vchod!““

„Je,“ řekla Callová.

„Kde?“

Callová neodpověděla.

[NOVÝ TEXT] „Černota před nimi se změnila.“

[NOVÝ TEXT] „Ne otevřela.“

[NOVÝ TEXT] „Změnila.“

A loď vplula dovnitř.

[EDITOR: Místo prostého „objevila se dutina“ bych si dovolil malý nemožný fyzikální jev. Navazuje to na mizící rakety a připraví pocit, že nejde o běžnou technologii.]

„Rozkládám přechodový tunel.“

Callová vyznačila na obrazovce místo ve stěně doku, kam měl být tunel napojen.

„Podívejte.“

„Co?“

„Nejsme tu sami.“

Parkovali v obrovitém doku.

Připoutány na dalších portech se vznášely dvě další lodě neznámé konstrukce.

Dalton se přiblížil k obrazu.

[NOVÝ TEXT] „„Lidské?““

„Ne.“

„Imperiální?“

„Ne.“

„Tak čí?“

Callová chvíli analyzovala.

[NOVÝ TEXT] „„Nevím.““

Roark zasunul klávesnici a otočil se k odchodu.

„Kam jdeš?“

Neodpověděl.

Stáli kolem něj mimoděk stěsnáni v malém hloučku.

Roark se rozhlédl po jejich tvářích.

Pak ukázal na dveře.

A vyšel.

[DRAMATURGIE: Konec bloku. Roark už nepotřebuje vysvětlovat ani přesvědčovat. Dorazil tam, kam mířil od broadcastu. Teď poprvé opravdu vede ON je.]

...přechodová komora již byla otevřená.

„Atmosféra v mezích normy.“

Callová se odmlčela.

„Pozor na vyšší obsah kyslíku.“

Další pauza.

„Silná koncentrace viru Nostromo.“

Dalton se zastavil.

„Jak silná?“

Callová neodpověděla hned.

[NOVÝ TEXT] „„Všude.““

[DRAMATURGIE: Důležité. Virus, který jsme celou dobu chápali jako infekční mechanismus vetřelce, je tady součástí prostředí. První náznak, že jsme možná úplně obrátili příčinu a následek.]

„Skafandry?“

„Neměly by význam.“

„Proč?“

[NOVÝ TEXT] „„Už ho máte v sobě.““

Ellen se podívala na Roarka.

Ten už stál u otevřené komory.

„Počkej.“

Roark se otočil.

Ellen k němu došla.

[NOVÝ TEXT] „„Víš, co je tam?““

„Snáám.“

Ellen zavřela oči.

[NOVÝ TEXT] „„Toho jsem se bála.““

První stáli hned u ústí tunelu.

Vyšší než Roark, mohutnější, snad i s kůží o poznání temnější.

Za nimi další.

Obklopili skupinku.

Nikdo nevytáhl zbraň.

[EDITOR: Tohle bych výslovně přidal. Celá série nás učí, že při setkání s vetřelcem se sahá po zbrani. Tady poprvé nikdo nestřílí — ne proto, že by byli mírumilovní, ale protože by to bylo absurdní.]

Roark vykročil k jednomu z nich.

Dalton po něm instinktivně sáhl.

Ellen ho chytila za zápěstí.

„Ne.“

Tvor před Roarkem sklonil hlavu.

Roark udělal totéž.

[NOVÝ TEXT] „Dotkli se čely.“

[DRAMATURGIE: Jeden jednoduchý sociální akt. Potřebujeme vidět, že to nejsou jen zvířata v úlu. Ale žádné vysvětlování hierarchie ani kultury.]

Pak se první otočil.

Vedli je dál.

Chodby byly obrovské.

klesaly a měly strukturu vetřelčího úlu.

[NOVÝ TEXT] „„Připomínaly úl.““

Ellen se dotkla stěny.

[NOVÝ TEXT] „„Byla teplá.““

Rychle ruku stáhla.

„Živé?“ zeptal se Dalton.

„Nevím,“ odpověděla Callová.

[NOVÝ TEXT] „„Možná je to špatná otázka.““

[EDITOR: Callová už nezařazuje realitu do binárních kategorií živé/neživé. Tohle je vhodné místo, kde se její proměna zužitkuje bez přednášky.]

Šli dlouho.

Gravitace nepatrně narostla.

Roark ani jednou nezaváhal.

Pak stáli před ní.

Gigantickou, černou matkou z pozemské svatyně.

Matkou všech vetřelčích matek.

[EDITOR: Pryč. To je interpretace obrazu. Samotná podobnost s pozemskou sochou je mnohem silnější.]

Ellen se zastavila.

[NOVÝ TEXT] „„Ne.““

Dalton se na ni podíval.

„Co?“

Ellen hleděla vzhůru.

[NOVÝ TEXT] „„Viděla jsem ji.““

„Kde?“

[NOVÝ TEXT] „„Na Zemi.““

Callová promluvila téměř šeptem.

[NOVÝ TEXT] „„Já taky.““

Ellen k ní prudce obrátila hlavu.

„Jak?“

[NOVÝ TEXT] „„Nevím.““

[DRAMATURGIE: Tohle propojí pozemskou bohyni a asteroid bez tvrzení, že pozemšťané „věděli pravdu“. Mohli mít kontakt, paměť, síť, obraz — nevíme.]

Černá bytost se vznášela vysoko nad nimi.

A dívala se.

Dlouho.

Nesnesitelně dlouho.

Roark před ní klesl na všechny čtyři.

Ellen udělala krok k němu.

[NOVÝ TEXT] „„Roarku?““

Neodpověděl.

Matka se pohnula.

Yell upadla, Ellen se zatmělo před očima. Náhlý pohyb stovek černých těl i svůj křik smísený s křikem ostatních vnímala jen jako z dálky. Zapotácela se v náhlé závrati, černá masa jí zaplnila obzor.

[NOVÝ TEXT] „Yell padla první.“

[NOVÝ TEXT] „Pak Dalton.“

Ellen se chtěla sklonit k němu.

Nestihla to.

[NOVÝ TEXT] „Černá těla se dala do pohybu.“

Zalehli ji.

Zavalili.

Strašná tíha ji drtila ze všech stran.

Nemohla se nadechnout.

Dlouhé ostré jehly se jí zabořily do každičkého kousku těla.

Křičela.

uvnitř, drásali ji, rvali, trhali, slyšela ostrý praskavý zvuk trhaných vnitřností, cítila, jak puká, žhavá krev se vyvalila v mohutném výbuchu a zahltila ji.

[NOVÝ TEXT] „„Něco v ní praskalo.““

[NOVÝ TEXT] „„Kosti. Kůže. Nebo vzpomínky.““

[EDITOR: Původní body-horror je silný, ale je ho tolik, že se promění v abstraktní lavinu. Zkrátit a přidat nejistotu, zda se skutečně rozpadá tělo, nebo identita.]

Zoufale se vzepřela.

Čím větší byl odpor, tím větší byla bolest.

[NOVÝ TEXT] „A tehdy pochopila.“

ale tím větší síla se v ní zvedala. Ještě! Jako převrácená rozkoš, roztrhej mě, rozervi!

[NOVÝ TEXT] „„Zase říká ne.““

[DRAMATURGIE: Splácíme centrální motiv. Ne jako filozofickou větu Xary, ale přímo v okamžiku absolutního odporu.]

Ellen přestala bojovat.

Bolest nepřestala.

[NOVÝ TEXT] „„Jen už před ní neutíkala.““

Otevřela oči.

[NOVÝ TEXT] „„Tak pojď.““

A černota ji roztrhla.

Až ji bolest srazila, udeřila do ní naráz tisícem blesků, s příšerným zvukem ji rozervala - a zmizela.

[NOVÝ TEXT] „„Pak nebylo nic.““

Zbyla z ní jen rozpolcená prázdná skořepina, z níž ona vystoupila v gejzírech krve čistá jako bohyně vystupující z mořské pěny. Zalilo ji světlo. Usmívala se.

[NOVÝ TEXT] „„A potom světlo.““

Ellen otevřela oči.

Neměla tělo.

Nebo ho necítila.

[NOVÝ TEXT] „„To nebylo totéž.““

„Nagu?“

„Ellen?“

„Yell?“

„Callová?“

Pauza.

„Xaro...“

Ellen se zarazila.

[NOVÝ TEXT] „„Xaro?““

Xařin hlas přicházel odnikud.

[NOVÝ TEXT] „„Jsem tady.““

„Kde?“

[NOVÝ TEXT] „„Ano.““

[EDITOR: Tuhle odpověď bych si dovolil. Je přesně callovská/xarovská a zároveň nedává žádné geografické vysvětlení.]

„Jsme mrtví?“

„Celý svět jako jediná síť, vzpomínáš? Jsme jen částečky, ale jsme s ní stále spojení. S ní a tím se vším.“

Xara se tiše zasmála.

[NOVÝ TEXT] „„Nevím.““

Ellen čekala.

[NOVÝ TEXT] „„Poprvé je to důležité?““

„Pro mě ano.“

„Proč?“

Ellen chtěla odpovědět.

[NOVÝ TEXT] „Nenapadlo ji nic.“

[DRAMATURGIE: Nechat Xaru tentokrát NEVYSVĚTLOVAT posmrtný stav. Je mnohem silnější, když ani ona nemá definitivní ontologii.]

„Proč ale potom tamten svět?“

„Co je odpověď bez otázky? Tam je otázka, tady odpověď. Jen dvě ruce tlesknou.“

[PŘESUNOUT: Motiv otázka/odpověď lze zachovat v mnohem méně explicitní podobě.]

[NOVÝ TEXT] „„Možná jsme se celou dobu ptali špatně.““

„Na co?“

[NOVÝ TEXT] „„Kdo je vetřelec.““

Ticho.

[DRAMATURGIE: Tohle je jediná explicitní tematická věta, kterou bych si ve finále nechal. Připraví závěr, ale nevysvětlí kosmologii.]

„Dala jsem dost, Xaro?“

Xara neodpověděla.

„Xaro?“

[NOVÝ TEXT] „„Proč se ptáš mě?““

„Na to se zeptej jí...“

Světlo potemnělo.

Objevila se v něm silueta velké Matky.

Ellen se nehýbala.

Rozšklebený chřtán se k ní řítil.

[NOVÝ TEXT] „Tentokrát necouvla.“

[DRAMATURGIE: To je dokončení Ellenina oblouku. Ne že začne vetřelce „milovat“ jako abstraktní tezi. Přestane automaticky reagovat odporem.]

Čelisti se rozevřely.

Tma.

„Roarku!“

„Snáám.“

Silueta zmizela.

Světlo zezlátlo.

zesílilo, aniž bolelo v očích.

[NOVÝ TEXT] „„Ellen něco ucítila.““

[NOVÝ TEXT] „„Ruku.““

Roarkovu.

[NOVÝ TEXT] „„Drápy sevřené kolem jejích prstů.““

[EDITOR: Místo přechodu do obecné spirituality vrátit metafyzický zážitek k tělesnému vztahu matka–syn. To drží finále ukotvené.]

„To je...“

Někdo vedle ní vzlykl.

„to je Bůh...“

[EDITOR: Tuhle větu bych škrtl. Jakmile někdo řekne „to je Bůh“, neznámé dostane známou nálepku. Přesně tomu se snažíme vyhnout.]

„Matko,“ ozval se Roark.

Ellen se k němu otočila.

„Mámo.“

[NOVÝ TEXT] „Nebyla si jistá, komu patřilo první slovo.“

[DRAMATURGIE: Tohle je podle mě mnohem silnější než explicitní božství. Roark může oslovovat Ellen, Velkou Matku — nebo obě. Přesně celé téma rozpuštěných hranic.]

„To je nádhera...“

„Ano...“

[NOVÝ TEXT] „Ellen mu sevřela ruku.“

[NOVÝ TEXT] „Tentokrát ji drápy nezranily.“

[DRAMATURGIE: A teď návrat do materiální reality MUSÍ být tvrdý. Žádné postupné probouzení. Střih přímo do vysílání. Čtenář si nesmí být stoprocentně jistý, co z předchozího skutečně proběhlo, co byla komunikace a co sdílená zkušenost.]

„...tady Argus II, admirál Nugget Dalton.“

„Všem.“

[NOVÝ TEXT] „„Jsme naživu.““

Dalton se zarazil.

[NOVÝ TEXT] „„Pro začátek.““

[EDITOR: Suchý Daltonův humor může po kosmickém zážitku fungovat jako návrat člověka do místnosti.]

„Posíláme na volné frekvenci záběry, které jsme natočili uvnitř asteroidu TH-epsilon-O alfa omega jedna.“

„Nejsou kompletní, protože část záznamů byla silně rušena a teprve se je pokoušíme rekonstruovat. Na závažnosti jim to však - zejména ve světle posledních událostí - rozhodně neubírá.“

[NOVÝ TEXT] „„Část záznamu chybí.““

[NOVÝ TEXT] „„Nevíme proč.““

Dalton se podíval mimo kameru.

„Důstojník Ripleyová by vám k tomu něco ráda řekla.“

Ellen vstoupila do obrazu.

Dlouho nic neříkala.

[DRAMATURGIE: Původní závěrečná řeč vysvětluje příliš mnoho. Tady musí Ellen mluvit jako někdo, kdo zažil něco, čemu nerozumí — ne jako apoštol nové nauky.]

„Tady Ellen Ripleyová.“

„Všem.“

Pauza.

„Oni jsou mnohem starší než my.“

[NOVÝ TEXT] „„Nevíme, kdo jsou.““

„Oni jsou sám - vesmír.“

[EDITOR: Tohle je hlavní škrt celého finále. Je to obrovská kosmologická odpověď, kterou příběh ničím nepotřebuje definitivně potvrdit.]

[NOVÝ TEXT] „„Nevíme, odkud přišli.““

Ellen se podívala na Roarka stojícího vedle kamery.

[NOVÝ TEXT] „„Nevíme ani, jestli otázka ‚odkud‘ dává smysl.““

„Myslím, že jestli by měl být někdo z nás považován za vetřelce, měli bychom to být spíše my.“

[NOVÝ TEXT] „„Ale něco víme.““

Pauza.

[NOVÝ TEXT] „„Signál, který kdysi zachytilo Nostromo, nebyl určen nám.““

[NOVÝ TEXT] „„My jsme ho jen zaslechli.““

[DRAMATURGIE: Tohle elegantně vrací úplný začátek ságy. Lidstvo se možná nikdy nestalo cílem. Jen vstoupilo do komunikace, které nerozumělo.]

„A vetřelci?“

Dalton se nepatrně pohnul mimo obraz.

Ellen pokračovala.

[NOVÝ TEXT] „„Takhle jsme jim začali říkat my.““

„Možná to se nám snažili naznačit. Vrátit nás či vrátit nám všechno to, na co jsme zapomněli.“

[EDITOR: Pryč. Příliš účelová kosmická pedagogika: pradávní vetřelci nás přišli něco naučit. Zmenšuje jejich cizost.]

[NOVÝ TEXT] „„Nevím, co oni říkají nám.““

Ellen sklopila oči.

[NOVÝ TEXT] „„Možná nic.““

Pauza.

[NOVÝ TEXT] „„Možná jsme zase všechno vztáhli na sebe.““

[EDITOR: Tohle zachovává kritiku antropocentrismu, ale bez tvrzení o úmyslech cizí civilizace.]

„To, co se stalo, je jistě šokující, ale vidím jen jediné východisko.“

[NOVÝ TEXT] „„Celý život jsem věděla, co se má s vetřelcem udělat.““

Ellen se podívala přímo do kamery.

[NOVÝ TEXT] „„Zabít ho.““

Ticho.

[NOVÝ TEXT] „„Byla jsem v tom velmi dobrá.““

Roarkova hadí hlava jí nahlédla přes rameno.

Ellen se na něj podívala.

[NOVÝ TEXT] „„Teď už to nevím.““

[DRAMATURGIE: Tohle je podle mě správné završení RIPLEYOVÉ. Ne „poznala pravdu vesmíru“, ale „ztratila jistotu, která definovala celý její život“.]

„Naučit se s nimi žít...“

[NOVÝ TEXT] „„Takže prozatím navrhuju jednu věc.““

Dalton mimo obraz zvedl obočí.

[NOVÝ TEXT] „„Než začneme znovu střílet, zkusme chvíli poslouchat.““

[EDITOR: Je to méně patetické a zároveň praktické. Ripleyová nehlásá mír s vesmírem; pouze navrhuje odklad automatické agrese.]

Roark se naklonil blíž k mikrofonu.

„Relhatyvný churs shemsát - nul dfha...“

Ellen se usmála.

„Roarku.“

„...návrat na základnu v nula plus třistasedm...“

Callová se ozvala ze systému.

[NOVÝ TEXT] „„Ellen.““

„Ano?“

Pauza.

[NOVÝ TEXT] „„Máme odpověď.““

Ellen přestala dýchat.

Dalton se otočil.

„Odkud?“

Callová neodpověděla.

Na hlavní obrazovce se objevila jediná křivka.

Dvanáct sekund.

Ticho.

Dvanáct sekund.

Roark se pomalu usmál.

[NOVÝ TEXT] „„Snáám.““

[DRAMATURGIE: TADY bych novelu ukončil.]

[EDITOR: Neříkat, kdo odpověděl. Neříkat, co odpověď znamená. Neříkat, jestli přichází z asteroidů, Země, Roarka, sítě nebo odněkud jinud. Signál uzavře kruh k Nostromu a současně otevře svět dál.]

„Potkala jsi ji jednou a ona tě od té doby neopouští. Vzpomínáš - vstoupila do tebe, když jsi spala a dala ti nosit svoje dítě. Ale ty jsi ho zabila - tehdy na Fioře IV. Tedy tě přivedla zpět a dala ti další. Vzpomínáš si? To ty jsi dala královně kus sebe samé - dělohu. Narodil se netvor, nediv se. Dala jsi málo. Toužil po lásce, ale byl ještě příliš nemilován, proto zlý. Vyděsil tě a ty jsi ho vypudila do nicoty... Ale po tváři ti tekly slzy.“

[PŘESUNOUT: Tohle je důležitý materiál, ale ve stávající podobě Xara Ripleyové vyloží její vlastní psychologii jako terapeut s úplnou dokumentací. Rozdělit. Něco nechat vyplynout z Elleniných vzpomínek, něco až při těhotenství s Roarkem.]

[PŘESUNOUT: „napůl člověk, napůl drak“ už zaznělo a fungovalo. Neopakovat slogan. „Dát mu všechno“ naopak zachovat, ale až o pár řádků dál, protože je to klíč k pozdějšímu dítěti.]